„Povolání v západním světě“

Proč psát právě teď, když jsme sotva ukončili týden modliteb za oblátská povolání a další různé modlitební dny v Církvi, meditaci o povoláních? Je to proto, že zrovna toto téma připravuji na naši generální kapitulu, a navíc jsem se právě vrátil ze setkání řeholníků o Evropě, kde se tohoto bodu s jistou naléhavostí dotklo více účastníků. Ale o co přesně jde? Otázku můžeme položit jednoduše takto: co můžeme jako řeholníci a obláti udělat proto, abychom v západním světě získali nová povolání?

Taková otázka může vyvolat různé reakce. Někdo by mohl požadovat, abychom objasnili význam slova „povolání“ a abychom nejprve jasně řekli, že své povolání má každý pokřtěný. A je to správné, protože se nemůžeme omezit jen povolání k zasvěcenému životu (ke kněžství, řeholnictví atd.). Dnes více než kdy jindy je třeba mluvit o základním povolání k víře v Krista, protože je to sama víra, která dnes prochází krizí. Jiné reakce by mohly zase zdůraznit to, že by se řeholní kongregace neměly tolik zabývat tím, aby jen přežily; to, co by mělo být na prvním místě, je naše poslání (mis/i/e) a nejnaléhavější potřeby světa, a ne tedy naše vnitřní problémy. Takové připomínky vyjadřují podstatné aspekty související s tématem povolání, a musí být tedy vážně brány v potaz. Už nežijeme v době, kdy si bylo možné představovat kněží a řeholníky jako ty, kteří jsou vším a dělají všechno, ale není ani vhodná chvíle k tomu, abychom se přimknuli jen ke svým úzce institucionálním zájmům.    

Na druhé straně se ale domnívám, že to všechno nemůže být výmluvou k tomu, abychom se jako řeholníci a konkrétně jako obláti snažili vyhnout otázce po našich povoláních v západním světě. Jak tedy vypadá situace? Především musíme říct, že povolání, díky Bohu, jsou, i když je jich málo: dvě v jedné zemi, pět nebo šest v druhé apod. Pak musíme konstatovat, že v některých zemích, kde bylo oblátů dostatek, nejsou už roky žádná povolání. A zatřetí si je třeba uvědomit, že situace je opravdu dramatická; pokud se nic nezmění, většina oblátské, dnes viditelné, přítomnosti zítra vymizí.

Jak na to tedy konkrétně reagovat? Objevili jsme několik možných cest, které by nám mohly v tomto období nouze o povolání pomoci; vidím je prostě jako příležitosti, které nám nabízí Duch svatý. První cestou jsou asociovaní laici: stále přibývá křesťanů, kteří s nadšením přijímají za své oblátské charisma a poslání. Další cestou, která se před námi otevírá, je příchod oblátů z jiných částí světa. Několik, asi dvacet až třicet, se jich už začlenilo do západních misijních komunit a vnesli do nich novou energii. Je třeba, abychom v těchto cestách pokračovali. Ale to neznamená, že bychom se tím měli vyhnout naší otázce povolání. Oblátská mis/i/e se nemůže obejít bez domácích povolání ze západní Evropy, Spojených států, Kanady a Austrálie.

Konečně se tedy dostáváme k těmto povoláním. Jestli budeme o tomto problému mluvit, budeme o něm rozjímat a modlit se, najdeme snad i nějaké světlo. Pokud jde o mě, přicházím s následujícími třemi body.

První vychází z nedávného rozhovoru, který jsem vedl s jedním kardinálem, jedním z papežových poradců. Říkal, že nesmíme před mladými lidmi zakrývat to, že Bůh požaduje všechno. A já se ptám, jestli to není přesně to, co my nechceme říkat, to, z čeho máme strach, protože to zavazuje i nás samotné. Ano, musíme se nejprve sami vyrovnat s tímto tvrzením: Bůh požaduje všechno.

Říká se, že dnešní mládež považuje takové požadavky za příliš obtížné. Ale „Bůh sám stačí“ (sv. Terezie z Avily) a On sám může naplnit náš život. Řeholní misijní povolání, ať už na bratra či ke kněžství, vyžaduje všechno: čistotu v celibátu, chudobu v apoštolátu, poslušnost, abychom mohli jít do jakékoli části světa, a vytrvalost na celý život. Tohle všechno sice mnoho vyžaduje, ale zároveň to také činí šťastným toho, kdo je povolán a na povolání odpoví.

Druhý bod zdůrazňuje to, že toto povolání, kterého se mladému člověku dostává, se netýká jen jeho závazku k Bohu, ale také ke komunitě žijící v Církvi. Aby mladý člověk pochopil, že dát svůj život Bohu tím, že se stane oblátem, je opravdovou hodnotou, je třeba, abychom mu nabídli určitý misijní projekt, pro nějž stojí za to dát svůj život. Takový projekt musí odpovídat současným naléhavostem, jako je např. prázdnota po Bohu, absence jakéhokoli smyslu, nejistá situace rodiny, nezaměstnanost, životní podmínky přistěhovalců atd. A tento projekt nesmí být jen teoretický, ale musí být už danou apoštolskou komunitou žit, uskutečňován. Tato komunita pak může pro toho, kdo se cítí být takto povolán, hrát roli duchovního zázemí.

Zatřetí: jde o to, abychom k účasti na takovém projektu vyzývali s vytrvalostí, s vírou, s trpělivostí a modlitbou. Je třeba o tom mluvit veřejně: ve zvláštních dnech věnovaných setkáním s mládeží, ve farnostech; je třeba o tom mluvit i v soukromí: při doprovázení mladých lidí, kteří se cítí být osloveni, prostřednictvím častých kontaktů, rozhovorů s nimi a také tím, že v nich budeme podporovat intenzivní duchovní život. Spolu s oblátskými povoláními se obvykle ukáží i další druhy povolání, a všechny se tak budou moci projevit v misijních činnostech mladých.

Oblátský a řeholní život nás přesahuje. Při výše zmíněném setkání řeholníků řekl jeden novinář, že zasvěcený život je součástí kulturního dědictví Evropy; já si myslím, že lze dokonce říct, že je součástí dědictví celého lidstva. Povolání k tomuto způsobu života jsou nezbytná: vyjadřují totiž to, že lidstvo, vyšlé z milující Boží náruče, je povoláno, ačkoli na to samo zapomíná, k tomu, aby se do této náruče znovu navrátilo, aby tak ve vší svobodě a s ryzí nezištností na tuto Boží lásku odpovědělo. Jen Bůh může naplnit lidské srdce a každé řeholní povolání nám právě toto připomíná.

o. Wilhelm Steckling, OMI

generální představený