Katecheze o. generála Louise Lougena, OMI pro oblátskou mládež III.

Mon, 9 Jan 2012 20:07:07 +0100

Téma: Být ve světě svědky.
Jak bychom my, mladí lidé, mohli následovat příklad oblátských mučedníků?

Příklad 22 španělských mučedníků Misionářů oblátů P. Marie Neposkvrněné je silným a zářivým svědectvím vyznání víry v Ježíše Krista. Byli opovrženi a krutě popraveni jen kvůli tomu, že věřili v Ježíše Krista a zasvětili mu svůj život. Byli mladí a dobře věděli a uvědomovali si, že kvůli jejich víře na ně čeká násilná smrt. Nechali je trpět bez jakéhokoli soucitu. Kdyby se zřekli své víry, mohli si zachránit život. Zůstali ale hrdinně věrní Ježíši Kristu a katolické víře až do kruté smrti.
Čemu se od těchto svědků víry můžeme naučit? Chtěl bych vyzdvihnout čtyři věci:

1 – Dary Ducha svatého: odvahu a sílu
2 – Lásku k Ježíši a ke katolické církvi
3 – Duchovní sílu lásky, odpuštění, modlitby a radosti
4 – Darování sebe sama: oblaci

První věc, kterou se učíme od mučedníků: Dar Ducha svatého: odvaha a síla k tomu, abychom zůstali věrni
Tito mladí lidé dobře věděli, co se v onom čase ve Španělsku dělo. Veřejně se jim vyhrožovalo. Často slýchali: “Zabijte ty řeholníky!” Na ulici lidé rukou napodobovali pohyb nože, jak podřezává hrdlo, aby tak naznačili, jakou smrtí mají řeholníci skončit. Ze svého domu mohli obláti vidět kouř stoupající z kostelů v plamenech a kláštery zpustošené těmi, kteří nenáviděli Církev. Radili se o tom, jak opustit dům v případě, že by vypukl požár. Ale i v této nepřátelské atmosféře se i nadále věrně modlili, studovali a pracovali až do chvíle, kdy byli uvězněni.
Ve vězení se pak s nimi zacházelo bez slitování. Dostávali špatné jídlo, byli ponižováni, biti, trpěli pronikavou zimou, špatnými hygienickými podmínkami, spali vestoje.
Nevyčerpatelná odvaha a síla se staly odpovědí těchto lidí na vězeňské podmínky, které snášeli s duchem modlitby. Zůstávali si nablízku, starali se jeden o druhého, navzájem si dodávali odvahu, zachovávali ducha pokoje, dokonce radosti, protože svou důvěru vkládali do Boha.
Toto jsou přesná slova, která osmnáctiletý Clemente Rodriguez Tejerina tehdy řekl a která se nám dochovala díky jeho sestře: “Jsme v nebezpečí a obáváme se toho, že nás oddělí jedny od druhých. Ale i kdybychom měli zemřít, já jsem připravený. Jsem si jistý tím, že nám Bůh dá nezbytnou sílu k tomu, abychom zůstali věrní.” (str. 58)
Mladí španělští mučedníci nás učí tomu, že Bůh nám vždycky dá Ducha odvahy a síly, abychom i v hrozných utrpeních zůstali věrni.

Druhá věc, kterou se učíme od mučedníků: láska k Ježíši a ke katolické církvi
Tito muži byli týráni a zabiti, protože to byli katoličtí kněží a bratři. K záchraně by bývalo jednoduše stačilo zřici se své víry, zapřít ji. Tak v čem byl problém? O co šlo? Proč tak trpět? Proč touto bolestí zarmoutit všechny ty rodiny?
Oni ale tváří v tvář utrpení, které je přivedlo až k popravě před oddíly smrti, vyznávali svou víru v Ježíše Krista, lásku ke katolické církvi a své misijní povolání. Jeden z mučedníků, Publio Rodriguez Moslares, kterému bylo 24 let, dal své matce malý kříž a řekl jí: “Často ho líbej a mysli na to, že, ať se stane cokoli, všechno to, co pro něj trpíme – i když se to může zdát velké – není nic v porovnání s tím, nakolik nás má rád on a jak trpěl on pro nás” (str. 36). V okamžiku popravy nahlas křičeli své vyznání víry: “Ať žije Kristus Král!”
Gregorio Escobar Garcia, zabitý ve 24 letech, napsal: “Vždycky se mě hluboce dotýkaly životy mučedníků, kteří v Církvi nikdy nechyběli. Když jsem si je četl, tak mě pokaždé zaplavilo tajné přání, abych i já mohl podstoupit týž osud. To by bylo to nejlepší kněžství, kterého mohou křesťané vůbec dosáhnout: obětovat Bohu vlastní tělo a vlastní krev za víru. Jaké by to bylo požehnání zemřít jako mučedník!” (str. 24).
Dnes je nám kvůli naší víře a kvůli našemu katolictví jen zřídka vyhrožováno smrtí, i když v některých oblastech světa k tomu ještě stále dochází. Ale svou lásku k Ježíši a k Církvi můžeme vyjádřit tím, že budeme věrně a důsledně žít evangelium. Jít za Ježíšem není snadné, pokud se opravdu snažím proměnit víru na vztah k Bohu, který pak utváří každou věc, kterou dělám, mé vztahy s ostatními a mé názory na to, co je správné a co ne.
Mladí španělští mučedníci nás učí tomu, že naše víra v Ježíše Krista žitá v katolické církvi je to nejvzácnější dobro, které máme, a že tato naše víra by měla být tím, co nejvíce ovlivňuje náš život a co ho utváří.

Třetí věc, kterou se učíme od mučedníků: duchovní síla lásky, odpuštění, modlitby a radosti
Otec Francisco Esteban Lacal, provinciál, popravený ve svých 48 letech, dostal od své rodiny kabát, aby se ve vězení mohl chránit před chladem. Aniž by se staral o své potřeby a své pohodlí, hned ho dal svému spolubratru, který trpěl zimou ještě víc (str. 11).
Někdo zaslechl, jak říká strážím: “Víme, že nás zabijete, protože jsme katolíci a řeholníci. A opravdu jimi jsme. Přesto vám já spolu se svými spolubratry ze srdce odpouštíme” (str. 8).
Jeden oblát, který tuto tragickou dobu přežil, řekl: “Nejzřejmější skutečností, která byla uvnitř nás, byl duch odpuštění” (str. 55).
Příbuzní vězňů slyšeli, jak se obláti, při vycházkách po dvoře a dokonce i ve svých celách, snažili tajně modlit společně růženec.
Publio Rodriguez Moslares (24 let), se společně s dalším knězem snažil zabavit ve vězení seminaristy tím, že jim přednášeli divadelní představení ve verších. “Byl schopen snášet madridské věznice s důsledností a radostí a, když mu načas povolili volnější pohyb, byl to právě především on, kdo se pokoušel udržovat vztahy mezi druhy v utrpení a představenými” (str. 36).
I když si byli tito obláti vědomi své blížící se smrti, rozhodli se žít evangelní přikázání lásky k vlastním nepřátelům, odpuštění a modlitby za ty, kteří je pronásledovali, a také radosti nad tím, že mohou trpět pro Ježíšovo jméno. V dnešní společnosti jsou za poslední nejvyšší cíle považovány zábava, snadnost a pohodlnost. V životě těchto oblátů nalezáme naopak náročné a prorocké sdělení. Jsou tak pro nás důvodem k zamyšlení nad naším způsobem života a vyzývají nás k tomu, abychom byli věrohodnými svědky své křesťanské víry.
Mladí španělští mučedníci nás učí tomu, že i tváří v tvář mučení, utrpení a smrti jsme, tak jak nás to učí Ježíš, povolání k tomu, abychom odpouštěli, milovali své nepřátele, modlili se za ně a radovali se z toho, že jsme pronásledováni pro Ježíšovo jméno.

Čtvrtá věc, kterou se učíme od mučedníků: darování sebe sama - oblace
Tito muži byli Misionáři obláti Panny Marie Neposkvrněné. Slovo “oblát” odkazuje právě k oblaci, oběti, daru. Svým způsobem života se my, obláti, snažíme nabízet svůj život Bohu skrze ruce Panny Marie, Ježíšovy matky. Nabízíme dar sebe samých, abychom tak mohli sloužit Božímu lidu, zvláště chudým. Umučení a smrt těchto 22 oblátů Panny Marie byly bezvýhradným darem jejich života Ježíši Kristu, jejich Pánu; byly darem jejich života pro dobro španělského národa; byly bezvýhradným darem jejich života pro poslání a misii Církve a oblátů po celém světě. Mnozí z nich už byli připraveni k tomu, aby se s oblátskou horlivostí vydali do misií, které v té době měla Španělská provincie v Argentině a v Uruguayi. Sice nedosáhli svého misijního cíle, ale jejich násilná poprava byla úplnou oblací, bezvýhradným darem sebe sama Bohu pro dobro Kristovy misie.
Jeden z nich, který nebyl zabit, vydal toto svědectví: “To, co bylo zřejmé, bylo přání obětovat svůj život za Církev, za mír ve Španělsku a za ty, kteří nás zabijí. Jediný důvod, který nás tehdy vedl, byl nadpřirozený, jelikož z lidského hlediska jsme přišli úplně o všechno” (str. 55). To je dokonalý výraz oblace: darovat sebe sama pro druhé.
Jiný oblát zase řekl: “Reakce Božích služebníků na nastávající mučednictví byla pokojná, zachovali si chladnou hlavu a modlili se k Pánu. Tím, co je vedlo, byla vůle naplnit svou oblaci” (str. 63).
Každý z nás je vybízen k tomu, aby obětoval svůj život Bohu skrze službu evangelia, aby žil svou víru a svědčil o ní. Jelikož jsme obdrželi křest a biřmování, jsme vysláni jako Ježíšovi učedníci, abychom ve světě byli světlem Boží lásky. Jsme voláni k tomu, abychom ze svého života udělali dar, abychom byli “obláty” ve svých rodinách, ve škole, v práci, při sportu a ve všech svých vztazích. Ježíš nám to nejlépe ukázal tehdy, když postojem služby a s pokorou myl nohy svým učedníkům. Tohle znamená být “obláty”.
Mladí španělští mučedníci nás učí tomu, že náš život má svůj nejkrásnější a nejhlubší smysl tehdy, když žijeme pro druhé a když z něj pro druhé činíme dar, oběť, oblaci.

V této zemi obmyté krví 22 mladých španělských oblátů zakoušíme společenství svatých. Ať Duch svatý posilní naše srdce, abychom jako mladí katolíci mohli i my svědčit o své víře v Ježíše Krista skrze ducha modlitby, lásky, odpuštění a radosti, a činili tak svůj život oblací nabízenou Bohu.

Bůh ať vám všem žehná. Děkuji.
……………………………………………….
Citace jsou vybrány z knihy “MÁRTIRES OBLATOS” od Joaquina Martinez Vegy, O.M.I., Generálního postulátora v Římě.

Francie: Svatý Evžen v provensálských jesličkách

Mon, 28 Nov 2011 19:27:10 +0100

Během letošního jubilejního roku se sv. Evžen dostal do rodiny provensálských „betlémáků“ (ve fr. „santons“, což jsou malé hliněné postavičky do betlémů). Pár dní před adventem jsme ho požádali, aby nás uvedl do provensálských Vánoc.

Monsignore de Mazenod, od nynějška jste součástí provensálských betlémáků, můžete nám říct, co to pro takového Provensálce znamená?
 Vánoční tradice jsou v Provence opravdu zakořeněny. Jde o sled svátků a obřadů, které trvají 40 dní. Říkáme tomu «calendale». V Církvi se na pouť k Vánocům vydáváme na první adventní neděli, ale pro Provensálce putování začíná 4. prosince, na svátek sv. Barbory, kdy se nechávají klíčit semena pšenice. Tradice říká, že pokud obilí vyklíčí do 25. prosince, bude žeň následujícího roku dobrá. Betlémy pak zůstávají v kostelích až do 2. února, do Hromnic. Neodolám tomu, abych vám nevyprávěl o oslavách Hromnic v Marseille, jejichž počátky spadají do roku 1000. Probíhají v okolí opatství sv. Viktora. Pro všechny obyvatele Marseille i pro poutníky z celé Provence je to počátek týdenního svátku. Chodí se na pouť k sv. Viktorovi, k samému prameni víry prvních křesťanů. A „lodičky“ (druh zákusku v podobě lodi), které byly zhotoveny k posilnění poutníků, připomínají loď, která do Provence přivezla rodinu z Betánie (sv. Lazara a jeho sestry).

Monsignore, můžete nám přiblížit příchod betlémáků do Provence?
 Mám ty betlémáky opravdu rád. Prošli nejprve celou Itálií. Teprve pak se na konci XIII. století dostali díky františkánům do jesliček v Provence. Když jsem byl v Itálii ve vyhnanství, tak Revoluce zakázala půlnoční Mši a také betlémky v kostelích. Obyvatelé Marseille ale zůstali i tak na své jesličky pyšní a vytvářeli „veřejné betlémky“. Dělali si je prostě sami doma a vzájemně se navštěvovali, aby si jesličky prohlédli. Zvyk se tak rozšířil, že betlémek nesměl chybět v žádné domácnosti. V roce 1798 pak Louis Lagnel (který žil v Marseille od r. 1764 do r. 1822) vytvořil první sádrové formy na betlémáky. Tato technologická novinka umožnila větší produkci a také ještě větší rozšíření. K opravdovému rozvoji betlémáků dochází ale až v XIX. století, kdy se v Provence objevují první mistři – výrobci betlémáků. Předlohu ke svým postavičkám z hlíny si vypůjčili z běžného života a z pouličních řemesel. Na rozdíl od tradičních jesliček, kde jsou zastoupeny pouze postavy z Kristova narození, v provensálských jesličkách figurují i obyvatelé jedné provensálské vesnice. Jsou oblečeni do tradičních krojů a zastupují tak obyčejné lidi té doby.

Monsignore, ten oblek, který máte na sobě, odpovídá oblečení, které jste si bral, když jste navštěvoval čtvrť Panier?
 Přesně tak. Během svého episkopátu jsem prošel všechny uličky této čtvrti. Když mi navrhli, že bych mohl být součástí jesliček vyrobených v dílně ARTERRA, rozhodl jsem se pro tento oděv právě proto, že mi připomíná všechny mé návštěvy této čtvrti. Udivuje mě všechno to badatelské úsilí, které kvůli tomu mistr betlémáků podnikl. Jako by básník procházel městem, aby zachytil v obrazech a rýmech průběh mé služby Církvi v Marseille a zvláště pak roky 1837 až 1861, kdy jsem zde působil jako biskup.

Monsignore, mohl byste nám popsat poslední fáze vašeho betlémáckého zrodu?
 Zvláště poslední fáze, kdy mě obarvovali, se vyznačovala velkou přesností. V této etapě rozeznávám i svůj pastorační kříž. Všimněte si také toho, že v mých očích jsou užity tři barvy (duhovka, panenka, bělmo). Mistr oživuje všemi těmito podrobnostmi betlémáky nejen při tvarování, ale také při barvení. A tak celý národ betlémáků není jen nějakým strnulým lidem, ale opravdu živým národem na cestě. Jistým způsobem jsou tyto postavy z jesliček obrazem toho, co jsem neustále říkal lidem: „buďte si vědomi své důstojnosti…“. A svým synům jsem říkal: „přivádějte je k tomu, aby se stávali nejprve rozumnými lidmi, pak křesťany a světci“. Mimochodem, všimli jste si, že slovo „santon“ pochází z provensálského „santoun“, které znamená „svatý“?

Pokud se tedy se mnou chcete setkat, neváhejte a přijďte do staré marseillské čtvrti «Panier», kde má od roku 1996 svou dílnu firma Arterra. Už od počátku se tato dílna vyznačuje svým velmi osobitým stylem, v němž se propojuje tradice s moderností. Tím si také vysloužila zájem obdivovatelů a sběratelů.
(bratr Benoît DOSQUET)

A. Marek z Pákistánu! II

Mon, 21 Nov 2011 15:26:55 +0100

Zdravím!

Dnes jsem se opět dostal k internetu. Teď sedíme na letišti. Už v 11.30 jsme měli odletět z Quetty do Karáčí, ale let se uskuteční teprve v 17 hod. Na letišti je přístup k internetu. Ani moc nevíme, co se přihodilo. Domníváme se, že ten veliký zmatek je kvůli tomu, že se vracejí poutníci z Mekky. Už cestou na letiště jsme potkávali víc policejních hlídek. Samotný příjezd byl zajímavý. Chvíli jsme mysleli, že budeme muset počkat, než se dostaneme na samotné letiště. Před námi bylo spousta aut a kolem plno prodávajících mužů a dětí. Co prodávali? Ozdobné řetězy, medailonky na uvítání poutníků. Auta byla nazdobená jako na svatbu. Letiště obehnané drátem. Než jsme se dostali do haly k odletu, museli jsme projít několika kontrolami. Musím říci, že to nebylo moc příjemné. Ale máme to za sebou.

Než jsme odjeli na letiště, tak jsme se seznámili s ministrem Balochistánu Jaffarem Georgem, který nám ukázal své projekty pro tuto oblast i pro křesťany. Bylo to opravdu zajímavé. Viděli jsme školu, kterou staví, kolonie kde bydlí křesťané. Dokonce jsme měli poprvé možnost projít se v těchto koloniích po vydlážděné cestě. Potkali jsme také fotbalového hráče, jenž hraje za národní tým.

Během těch dvou dnů zde v Quettě, kde je biskupem oblát o. Viktor, a většinou zde působí obláti, jsme měli příležitost podívat se na ta všechna nejdůležitější místa a projekty, které by tady chtěli realizovat. Klade se zde veliký důraz na vzdělání dětí a mládeže. Také chtějí postavit pastorační centrum pro efektivnější vzdělání katechetů a pastoračních pracovníků. Jak jinak se můžou křesťané dozvídat o Bohu, o tom co přináší Kristus, než prostřednictvím předáváním učení těmi, kteří jsou k tomu připraveni. Tento apoštolský vikariát je rozlohou největší v Pákistánu, kněží zde působících je okolo 15 a politická situace není nejlepší. Zde je nejnebezpečněji, protože tato oblast je v sousedství Afghánistánu, Iráku a je zde také největší koncentrace ortodoxních muslimů. Balůčové jsou nejradikálnější uskupení bojující o svou nezávislost a vliv. Myslím, že nikde za tu dobu, co jsme v Pákistánu, jsme nepocítili tolik opatrnosti, neviděli tolik hlídek, ozbrojených vojáků a kontrol jako tady. Jednou jsme se rozhodli jet do centra na trh. Ale podmínkou bylo, že se oblečeme do pákistánského oděvu, který nám byl ušitý při příjezdu. Naštěstí během naší velmi ostražité túry, jsme vlastně z auta vystoupili jen na chvíli, a pak rychle zpět. Během té doby nevybuchla žádná bomba, nebylo slyšet žádné střílení. Ale to, čeho bylo nejvíc, tak to byla voda. Celé ulice byly zaplaveny, protože celou noc pršelo a voda z hor se valila městem.

Jinak to byl příjemný, obohacující pobyt. Opět jsme o něco chytřejší, zkušenější… Věřím tomu, stejně jako všichni zde žijící kněží, řeholnice a křesťané, že se situace bude zlepšovat, a my, jak jen to půjde, je budeme podporovat a doprovázet modlitbou. Přeji všem přátelům misií hodně radosti a Božího požehnání. Buďme vděční za tu svobodu vyznání a života, které nyní máme.

Mějte se pěkně
o. Marek OMI

O. Marek z Pákistánu! I

Mon, 21 Nov 2011 15:25:40 +0100

Zdravím z Lahore v Pákistánu!

Dnes je to náš poslední den na tomto místě a zároveň to byla naše, dalo by se říci, misijní stanice, kam jsem se já a o. Tomáš vraceli po našem misijním putování územím Pákistánu. Dnes jsem také poprvé na internetu. Někdy byl přístup, ale internet moc nefungoval, a navíc nikdy toho času nebylo moc.

Zatím jsme většinu času trávili návštěvami misijních stanic zde v Pákistánu, a zároveň křesťanských kolonií, kde v tom naprosto muslimském světě žijí křesťanské rodiny a skupinky po několika rodinách. Musím říci, že jsem plný radosti, že tito křesťané a misionáři žijící v tak nuzných podmínkách si uchovávají svou víru. I když je jejich život a postavení těžké, protože v tomto muslimském světe nejsou nikdo, přesto jsou lidmi radosti a prostoty. To, co potěší, to je velký počet mladých lidí a dětí ve farních společenstvích. Vždy když jsme se s nimi modlili, pokaždé bylo vidět jejich usebranost. V postoji těla, ze složených rukou vyzařovalo duchovno a hluboký kontakt s Pánem, kterému věří a odevzdávají se mu.

Samozřejmě jsou i problémy. Jedním z největších je negramotnost. Křesťané jsou ti nejchudší, opovrhovaní. Těžko se jim dostává slyšení a práv, mnohdy pracují jako otroci, nádeníci nebo jsou zcela bez práce. Dokonce, i když se starají o nějakou půdu a žijí tam několik let, jejich život je poznamenán strachem a nejistotou. Protože v každém okamžiku může přijít policie a půdu i vzít. Křesťané se snaží nějak to vše ustát a bojovat, ale často je to boj s větrnými mlýny.

Co se týká mne samotného, nejvíc mě uchvátila misijní práce na poušti v Derekabadu, kde pracuje misionář o. Günther. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků zde v Pákistánu. Všude prach, chudoba, poušť, a pak pocit, že nejsem schopen pomoci. Viděl jsem, jak s tím zde misionáři musí vnitřně zápasit. Je to někdy skličující. Jeden den jsme sloužili mši sv. na poušti v jedné vesničce, kde žije tak kolem 15 rodin. Pár hliněných domků, venku několik koz, běhající špinavé děti, muži strhaní prací na poli a ženy s dětmi na rukou připravující jídlo. Po mši bylo pohoštění. Jedno dítě slavilo narozeniny. Dokonce tito lidé koupili ve městě i dort na oslavu. Pak po mši sv. připravili pro všechny jídlo. My misionáři jsme seděli u stolu, a oni jedli na zemi. My jsme dostali maso, a oni... Když jsem se podíval, měl jsem dojem, že maso máme jen my, ostatní lidé jedli jen rýži a pak dostali něco jako omáčku-polévku a tam snad plavaly kousky z masa. Od toho okamžiku jsem nemohl jist. Ale bylo mi vysvětleno, že to tak je, a díky tomu, že jsme tady, mohou mít tito lidé lepší jídlo než ve všední dny. Normálně si maso můžou dovolit 2x do roka. Po návratu na misijní stanici jsem o tom všem dlouho přemýšlel.

Ale největší šok byl, když za dva dni, v 10 večer, jsem viděl všechny muže z této vesnice na naší stanici. Překonali v noci pěšky vzdálenost 35 km. Od 18 hodin už je tady tma. Nikde není světlo. Přišli, protože potřebovali povzbuzení a povyprávět, co se jim dnes přihodilo: Dopoledne, když byli muži na poli, přišla policie s jedním muslimem a chtěli jim násilím vzít pole. Hned přiběhly ženy a všichni se začali bránit. Po celém dnu stráveném na poli policie odešla, protože se nechtěla dat s celou vesnicí do rvačky. Díky veliké statečnosti a solidaritě ubránili to málo, co jim patří. Byli šťastní, ale nejistota v jejich srdcích zůstává. Ne vždy to tak končí.
 Musím se pomalu rozloučit a prosím o modlitbu za tyto lidi a také za šťastný návrat domů.

o. Marek Adamczuk, omi

P.S.: Nezapomeňte se podívat na našem facebookovém profilu na video!!!

Setkání oblátské mládeže

Tue, 4 Oct 2011 17:36:13 +0200

Setkání oblátské mládeže
 na Klokotech
 8.10. 2011   Zveme všechny mladé, aby se k nám připojili již v odpoledních hodinách.   V 1700 mládežnická mše svatá  Po mši svaté je připravené promítání fotek z letošních Světových dnů mládeže v Madridu.

Světové setkání mládeže

Wed, 21 Sep 2011 19:37:05 +0200

Od 11. do 23. srpna se 14 mladých lidí z českých oblátských farností účastnilo spolu s o. Martinem a o. Vlastimilem Světového setkání mládeže ve Španělsku. Nejprve jsme prožili pět dní spolu s dalšími 1300 oblátskými mladými z celého světa v Malaze. Přátelská setkání, opravdu rodinná atmosféra, klima oslavy a modlitby překonaly všechny jazykové a kulturní hranice. Vrcholem programu byla nedělní mezinárodní Eucharistie, kterou spolu s přítomnými obláty slavil o. generál, dále jeho katecheze, workshopy o oblátských mučednících a folklorní Festival národů. Druhý týden pak setkání pokračovalo v Madridu. Tam jsme prožili několik silných momentů v Pozuelu při návštěvě oblátského domu, kde před svým umučením trávilo poslední chvíle svého života 22 oblátských scholastiků a formátorů. Hlubokou zkušeností byl i adorační večer prožitý spolu s německými spolubratry a jejich mládeží. Madridský program pak vyvrcholil setkáním se Svatým otcem při sobotní vigilii a nedělní Mši sv.

22 nových blahoslavených oblátů!

Thu, 21 Jul 2011 22:20:21 +0200

Náš generální postulátor oznámil, že bylo po domluvě s vatikánskou Kongregací pro blahořečení a svatořečení a s madridským arcibiskupem stanoveno datum blahořečení 22 oblátských mučedníků z komunity scholastikátu ve španělském Pozuelu. Slavnost se odehraje v sobotu 17. prosince 2011 v madridské katedrále.

U této radostné příležitosti (počet blahoslavených oblátů tak stoupne na 24!) vám posílám pár řádků pro osvěžení paměti:

Léta 1936–1939 byla pro církev ve Španělsku obdobím krve a mučednictví. Během protináboženského pronásledování zemřelo násilnou smrtí tisíce lidí; podstupovali mučení, byli stříleni, a to výhradně jen proto, že byli věřící, nosili hábit, byli kněžími nebo řeholníky, nebo proto, že byli laiky zapálenými pro věc víry v Ježíše Krista.

Do této atmosféry nenávisti a protináboženského fanatismu lze zasadit i mučednictví 22 oblátů v Pozuelu (Madrid). Do Pozuela přišli Misionáři obláti Panny Marie Neposkvrněné v roce 1929, aby tam sloužili jako kaplani ve třech domech řeholních sester. Pastoračně vypomáhali i v tamějších farnostech jako zpovědníci a kazatelé. Oblátští scholastici učili katechismus a oblátský sbor doprovázel různé liturgické slavnosti. Tato činnost upoutala pozornost revolučních výborů, složených ze socialistů, komunistů, odborářů a radikálních odpůrců Církve.

20. července 1936 vyrazili mladí socialisté a komunisté do ulic a především v Madridu zapalovali kostely a kláštery. O dva dny později napadla v Pozuelu početná skupina milicionářů, ozbrojeni puškami a pistolemi, samotný oblátský klášter. Ze všeho nejdříve zajali 38 řeholníků a drželi je pod dohledem. Potom, přesvědčeni, že obláti ukrývají zbraně, prohledali celý dům. Jediné co našli, byly však náboženské obrazy, sochy, kříže, růžence a posvátná roucha. Z horních pater shazovali všechno na dlažbu pod schody a pak pálili na dvoře před domem.

24. července ke třetí hodině ranní došlo na první popravy. Bez výslechu, bez jakékoli obžaloby, bez soudu, bez možnosti obhajoby předvolali sedm řeholníků, oddělili je od ostatních, naložili je do aut a dopravili na místo jejich mučednictví.

Zbylí obláti zůstali doma a svůj čas věnovali modlitbám a přípravě na blížící se smrt. Po krátkém propuštění byli v říjnu znovu zajati a odvezeni do vězení. Tam procházeli pomalým mučednictvím hladem, zimou, terorem a výhružkami. Mezi nimi však vládla bratrská láska a atmosféra mlčenlivé modlitby.

Pro většinu z nich nadešel konec dlouhého výstupu na Kalvárii v listopadu. 7. 11. byli zastřeleni jeden z formátorů a jeden scholastik. Po dvaceti dnech přišlo na řadu dalších třináct. Postup byl tentýž: žádné udání, žádný rozsudek, žádná obhajoba ani vysvětlení, jen vyhlášení jejich jmen v tlampačích. Ví se jen to, že 28. listopadu byli vyvedeni z vězení, odvezeni do Paracuellos de Jarama a tam zastřeleni.

Celkem bylo zavražděno 22 oblátů: 5 kněží (provinční a místní představení a formátoři), 14 scholastiků a 3 řeholní bratři. Nejstaršímu bylo 54 a nejmladšímu 18 let…

Ať na přímluvu našich nových blahoslavených spolubratří obdržíme i my milost svědčit věrně svým životem o Kristu a jeho evangeliu.

Vlastimil, omi

více zde...

Výlet do Říma

Sat, 25 Jun 2011 11:30:26 +0200

Ke 150. výročí úmrtí našeho zakladatele jsme se pod vedením novicmistra P. Martina Wolfa vydali do Říma. Naše skupina 28 lidí byla velmi pestrá co do věku, národnosti i povolání: prenovicové a novicové, scholastici, asociovaní, spřátelené rodiny a další. Na místě jsme si prohlédli památky Věčného města, samozřejmě jsme nevynechali Vatikán, navštívili jsme i Castel Gandolfo, katakomby Domitilla a také oblátské centrum mládeže a noviciát v Marinu.

Hlavním cílem našeho pobytu v Římě však byla účast na oficiálních oslavách italské provincie. Konaly se v sobotu odpoledne a v neděli dopoledne na krásném poutním místě Divino Amore. Italští obláti si dali s přípravou hodně záležet. Do posledního místa plný obří přednáškový sál rozpohybovali na začátku spolubratři z italského scholastikátu svými chytlavými tanci a zpěvy. Z řečníků nás nejvíce zaujal P. Frank Santucci svým duchovně nabitým povídáním o Evženově horlivém a vášnivě milujícím srdci. A nezůstal jen u slov – relikvii zakladatelova srdce přinesl s sebou z generálního domu a vystavil na pódiu. Odpovědí byl spontánní aplaus.

Před večeří jsme se společně pod širým nebem modlili „novénu za dvě hodiny“ ke svatému Evženovi. I při ní byli Italové překvapeni z německé organizace překládání – Martin Wolf zvládal pomocí moderní techniky vše srozumitelně tlumočit.

Večer byla uvedena premiéra muzikálu Mistral o Evženově mládí a dospívání až do založení Kongregace. (Mistral je silný vítr v jižní Francii; tento název tak měl vystihovat zakladatelovu povahu.) V tomto velmi povedeném hudebně-divadelně-výtvarném díle se střídaly pasáže, kdy Evžen vyprávěl o svém životě, s muzikálově laděnými skladbami, které podtrhovaly zakladatelovy vzpomínky.

V průběhu oslav jsme měli příležitost prohlédnout si výstavu ze života sv. Evžena. K vidění byly např. originály portrétů včetně jeho rodiny, jeho vlastní klerika či biskupská berla. Slavnosti jsme zakončili nedělní mší svatou doprovázenou mešními zpěvy Verbum panis.

A celkový dojem? Velmi rodinná atmosféra, italská živost, společenství duchovně mladé mezinárodní církve.

Vaši novicové Petr a Karel

Ohlédnutí za oblátskou poutí

Thu, 2 Jun 2011 09:29:51 +0200

Tak máme pouť za sebou. Obvykle si nenajdu čas na to, abych se ohlédl nazpět a prožitou zkušenost nějak pro sebe „uzavřel“ nebo, lépe řečeno, zasadil na to místo, kam v mém životě patří… prostě, abych pochopil, jaký význam pro mě měla, a co mi jí chtěl Bůh říct třeba pro tu situaci, kterou právě procházím, nebo kam mě chtěl skrze ni nasměrovat. Tak o ní napíšu aspoň pár řádek, možná se to nějak samo vyloupne.

A začnu od konce. Když jsem v sobotu večer odjížděl domů, měl jsem radost. A když se mě v neděli farníci na Mši ptali, jakéže to bylo, řekl jsem, že by to museli zažít!

Slovo, které pro mě shrnuje nejlépe páteční večer a celou sobotu, je „setkání“. Pouť k sv. Evženovi na Klokotech pro mě byla jedním velkým setkáním a stovkou malých setkání. A začalo to daleko dřív. Už příprava na páteční vigilii byla novým (kolikátým už?) setkáním s naším zakladatelem. Tentokrát o to intenzivnějším, že jsem měl možnost strávit týden předtím pár dní v Aix a v Marseille, tedy na místech, kde Evžen prožil většinu svého života. A tak to bylo setkání opravdu živé, podpořené setkáním se spolubratry z Německa, Francie a dokonce i celou generální radou, která právě v těch dnech měla v našem mateřském domě své zvláštní zasedání. A navíc tento náš pobyt vedl P. Frank Santucci, asi největší současný odborník na „evženologii“. Fakt borec! A tak jsem nasával a nasával… jak houba… a nejen výborný francouzský pastis, ale hlavně informace a atmosféru. A znovu jsem si uvědomil, jak mám Evžena rád a jak je to světec tolik aktuální a moderní. Byl jsem toho všeho plný a při vigilii jsem se o to chtěl podělit. Bál jsem se, aby toho nebylo moc, aby to lidi (vás) zajímalo, ale řekl jsem si, že to udělám pro něj, a hlavně, abych ukázal, jak ho Bůh utvářel, jak si ho připravoval… a když udělal takové zázraky s Evženem, tak proč by je dnes neudělal s námi?! A nakonec to dopadlo dobře, protože i vigilie byla setkáním – společným dílem nás všech – a hlavně setkáním se vzkříšeným Pánem v Nejsvětější svátosti, v Evženově životě a uprostřed nás přítomných.

Povídání a modlitba byly „doprovázeny“ fotografiemi, údaji, obrázky a misijními předměty na výstavě v Emauzích. Když jsem přijel na Klokoty, právě se zuřivě dokončovala: Hanka byla zalezlá v jednom z jakýchsi hranolů z látky, na které se lepily fotografie, otec Marek zvnějšku lepil, Hanka dlaní tvořila podložku a Olga sbírala a znovu upevňovala popadané listy… Nakonec to dopadlo výborně! Užilo se třech lepících materiálů a výstava byla opravdu zdařilá, i díky černobílým oblátským filmům, ještě z éry filmu němého, které popisují oblátské „dobývání“ kanadského severu.

Oč byl pátek komornější, o to byla sobota velkolepější. Na meditativní růženec prokládaný úryvky z deníku o. Maria Borzagy, italského obláta a mučedníka z Laosu, se sice ještě poutní kostel nezaplnil, ale vše ostatní nasvědčovalo tomu, že vrchol se opravdu blíží. Po noční jízdě z Brna dorazili na Klokoty bratr o. Pavla Martin s dcerami a čtyřicetikilovým čuníkem! Den začínal pěkně! Martin sice z pouti nic neměl, nic neviděl ani neslyšel, ale výborně v tom horku rožnil, a tak jsme díky němu měli stylovou večeři. O. Pawel, klokotský oblát, poletoval z jednoho koutu do druhého… byl totiž vrchním zásobovačem. Pak dorazil o. Martin s tranzitem plným plaských přívrženců a krátce po něm i návštěva opravdu zdaleka: celý autobus „Kroměřížáků“ se svým otcem Vítkem! Pozdravy, objímání, slzy radosti ze setkání… jedno setkání hezčí než druhé.

V půl jedenácté se zazvonilo a dlouhý průvod se dal do pohybu: vepředu pan Kopřiva s kamerou a na druhém konci hlavní celebrant, i když oni byli tak trochu dva: o. Gunther, jak sám o sobě řekl: česko-rakouský oblát toho času z Pákistánu, a o. Joseph Roy, představený pákistánské oblátské delegatury ze Srí Lanky. Slavnostní eucharistie byla jedním velkým setkáním celé oblátské rodiny s Bohem: zastoupeni byli obláti, mladí, kteří spolu s námi jedou na Oblátský světový den mládeže do Malagy a pak na setkání se Svatým otcem do Madridu, dokonce dorazila i Olga, první česká kandidátka na oblátku (!) a spolu se zaplněným kostelem slavili jistě i všichni naši spolubratři a přátelé okolo sv. Evžena v nebi, kde se jistě také pravidelně „schází“ celá, již oslavená a vítězná, oblátská rodina. Ale zvláštní místo patřilo v sobotu hlavně laikům: prvních dvanáct jich totiž oficiálně vstoupilo mezi Oblátské asociované. Pronesli slib, z rukou o. Martina, který zastupoval otce provinciála, obdrželi stanovy, kartičku s hlavními body oblátského charismatu pro asociované a malý oblátský křížek. Skupinka dalších pěti pak zahájila svůj přípravný rok na asociování. Mám radost, že se i u nás rodina rozrůstá a zpestřuje. Na konec přišla asi chvíle nejdojemnější. O. generál totiž udělil titul čestné oblátky paní Jiřince Slunéčkové, dlouholeté pomocnici, podporovatelce, mamince, babičce… všech oblátů, kteří se už na Klokotech vystřídali. O. Jiří předal Jiřince pravý oblátský kříž a potvrzení podepsané samým otcem generálem. Kostel se roztleskal a rozplakal…

Rodinnou a slavnostní atmosféru podtrhl hudební doprovod: skupina mladých hudebníků z Moravy, kteří přijeli, aby spolu s námi sdíleli radost z oslavy a aby k ní také notnou dávkou přispěli - nejen hudbou při Mši sv., ale i odpoledním koncertem. Nastudovali si oblátské ordinárium ze Mše Verbum panis a musím říct, že naprosto předčili všechna – snad nejen má - očekávání. Patří jim velký dík!

A pak se už jen jedlo, povídalo, vyprávělo, prostě se jen tak „setkávalo“. Člověk by nejraději prohodil s každým aspoň pár slov, ale bylo nás moc, a tak někdy stačil třeba jen úsměv. O. Karel pak vzal zájemce na historicko-kulturní minipouť ke kapličce U Dobré Vody a před zmiňovaným koncertem jsme se ještě setkali s o. Guntherem na besedě o Pákistánu. Každé setkání s misionářem je nejen setkáním s ním samým, ale i s lidem, který k nám skrze něj přichází, s jeho kulturou, zvyky, radostmi, obavami, s jeho životem. Potřebuju občas takové setkání, abych si znovu a znovu uvědomoval, jak krásná a rozmanitá je Církev, jak nádhernou práci dělají spolubratři po celém světě a že i já jsem součástí této světové rodiny.

A tak ani průtrž mračen, která se večer přihnala, nemohla nikomu pokazit náladu, jen čuník na ohni trochu vystydl…

Poslední dobou jsem začal trochu pochybovat o tom, jestli to, co do mě formátoři v Itálii vštěpovali, to, co jsem, někdy i po tuhých bojích, přijal za své a to, v co jsem uvěřil, je to pravé, to pravdivé. Začal jsem pochybovat o své „osobní teologii“, kterou si na základě různých zkušeností, vědomostí, poznání a setkání člověk vytváří. Začal jsem věřit tomu, že jsou to jen velké ideály, ale ve skutečnosti to chodí jinak, že v Itálii to možná funguje, ale u nás?! Jenže já jsem v pátek a v sobotu zažil Itálii a k té pravé mi snad chyběla už jen pizza! A vlastně ani ta ne, protože nám ji Radek upekl. A tak když to teď po sobě čtu, asi už tuším, co mi chtěl touhle poutí Bůh říct… Někdy prostě stačí napsat pár řádek…

Díky všem, kteří se na pouti jakýmkoli způsobem podíleli.

o. Vlastimil, omi

P.S.: Když jsem se večer vracel domů, tak se v Plzni už začínalo slavit. Viktorka získala svůj první titul!!! No, dokážete si představit lepší pouť?!

Spojené státy - Oblát jmenován ředitelem Papežských misijních děl

Sat, 16 Apr 2011 09:34:42 +0200

4. března 2011 jmenoval kardinál Ivan Dias, prefekt Kongregace pro evangelizaci národů, otce Andrew SMALLA, OMI národním ředitelem Papežských misijních děl ve Spojených státech. Mandát tak získal až do r. 2016.

Bikupská konference USA jmenovala již v r. 2009 o. Smalla ředitelem Pomoci církvi v Latinské Americe. V této roli se výrazně zapojil do pomoci haitskému národu a jeho církvi po katastrofálním zemětřesení v r. 2010.

O. Small se narodil v r. 1968 v anglickém Liverpoolu. Oblátem se stal v r. 1991. V r. 1999 byl vysvěcen na kněze pro Anglo-irskou provincii. Poté ale dostal obedienci pro oblátskou Provincii Spojených států.

Papežská misijní díla zahrnují Papežské misijní dílo šíření víry, Papežské misijní dílo dětí, Papežské misijní dílo sv. Petra apoštola a Papežskou misijní unii kněží. Od r. 1922 může každá z těchto čtyř společností užívat označení „papežský“, aby se tak zdůraznil jejich statut oficiálního nástroje šíření víry v rukou Svatého otce a celé Římskokatolické církve.

Národní kanceláře PMD dnes existují ve 120 zemích. V současnosti je tato „rodina“ čtyř misijních institucí prvořadým prostředkem Církve sloužícím k informování katolíků o misijní činnosti Církve a také k jejich povzbuzení k aktivní účasti na tomto díle prostřednictvím modlitby a oběti.