200. výročí papežského schválení misionářů oblátů

List generálního představeného k dvoustému výročí papežského schválení naší kongregace

LJC a MI

Řím, 17. února 2026

Drazí obláti, bratři a sestry Mazenodské rodiny!

Dnes slavíme dvousté výročí našeho papežského schválení. K pocitu hluboké radosti se přidává také vědomí velké odpovědnosti: Radost z toho, že je patrné, jak Bůh prochází naší historií, odpovědnost chránit a předávat obdržené charisma, a to s tvůrčí věrností vůči dědictví, které nám zanechalo tolik oblátů, zasvěcených mužů i žen a také laiků, kteří je přijali a žili.

Chtěl bych poděkovat za organizaci oslav, které nejsou jen ohňostrojem jedné noci, ale skutečným procesem obnovy. Děkuji za nové animační materiály, za kongresy, duchovní cvičení a setkání, která se budou letos konat. Bylo by nemožné vyjmenovat všechny iniciativy pořádané jednotlivými správními celky. V Římě slavíme animační dny duchovními rozhovory, poutěmi, děkovnými modlitbami a také prosbami o odpuštění. Vrcholem pak bude audience, kterou nám udělil papež Lev XIV. Všechny tyto okamžiky jsou darem, který nám pomáhá růst ve společenství a obnovovat se v našem povolání.

Oslava charismatu nás vede k objevování nových cest, kterými bychom se měli vydat, abychom jej mohli vtělovat do našeho dnešního světa a do naší církve. V návaznosti na dopis, který svatý Evžen napsal 18. února 1826 z Říma svým spolubratřím, aby jim v něm oznámil papežské schválení jejich řeholní společnosti, navrhuji několik úvah o třech slovesech, která nám mohou pomoci překročit práh jubilea směrem k našemu třetímu století existence: uznat, přijmout a kráčet. 

1) Uznat. „Poznejte svou důstojnost.“

V roce 1826 bylo naše společenství „malé, chudé a skromné... V jistém smyslu jsme byli kvůli vlastní slabosti a malému počtu odsouzeni k zániku,“ jak řekl náš zakladatel. Zdá se, že v Římě nikdo nepočítal s možným papežským schválením, a tak když jsme ho obdrželi, všichni věřili, že jde o zázrak. Svatý Evžen to tak sám interpretuje a zdůrazňuje, že i když jsme tím nejmenším společenstvím, „nemáme v církvi menší místo než ty nejslavnější řády, než ty nejsvětější řeholní společnosti. Jsme zde…“ A proto nabádá své spolubratry: „Uvědomte si svou důstojnost“.

Abychom poznali svou důstojnost, musíme uznat Boží působení v naší historii. Rozpoznávejme jeho působení v tolika misijních skutečnostech, které nám vynesly označení odborníků na obtížné misie. Rozpoznávejme jeho působení u těch, kteří žili naše charisma v duchu svatosti. Spolu s naším svatým zakladatelem si připomínejme i dalších třicet spolubratří, kteří byli blahořečeni, a s nimi i dva blahoslavené laiky spojené s naším charismatem skrze mučednictví. Kromě nich, kolik členů naší rodiny bylo nástrojem Boží milosti v našich životech! Kolik z nich žilo hrdinsky! Měli bychom znát a rozpoznat jejich příběhy a nechat se jimi inspirovat. Každá místní komunita je vyzvána, aby na ně s vděčností vzpomínala. 

Uznání naší důstojnosti vyžaduje zachovávání naší kolektivní paměti a hledání nejlepších způsobů k tomu, aby Boží kroky mezi námi neupadly v zapomnění. Opakuji výzvu každé místní komunitě, aby sepsala svůj codex historicus a aby každá jednotka řádně uchovávala své historické archivy. Vyzývám všechny, aby spolupracovali s těmi, kteří se věnují úkolu uchovávat naši paměť. Vyzývám vás také, abyste studovali a publikovali vše, co nám pomáhá naše charisma aktualizovat. 

Uvědomme si ale také, že v knize našich dějin jsou i stránky, kterých litujeme. Ne vždy jsme na úžasné povolání, které nám Bůh dal, odpovídali velkoryse. Ne vždy jsme dokázali respektovat kulturu národů a chudých, ke kterým jsme byli posláni. Někteří byli zmateni, ba dokonce pohoršeni naší nedůsledností ve vztahu k životu, který jsme slíbili vést. Cítíme bolest a hanbu za to, že jsme mohli ublížit, zejména těm nejslabším a nejzranitelnějším, a prosíme o odpuštění. Uznáváme, že potřebujeme uzdravení, a chceme najít cesty, které nás povedou k opravdovému smíření založenému na pravdě, spravedlnosti a integritě. Chceme vyjádřit svou touhu pokračovat v putování a zavazujeme se následovat cesty, které nám umožní žít naše charisma s větší důsledností a poctivostí.

Ať všichni své dvousté výročí oslavíme tím, že s vděčností uznáme, jak Bůh naší historií a naším životem procházel. Opakuji své pozvání, abychom tak učinili v místních komunitách, kde se naše díkůvzdání Bohu a prosba o odpuštění mohou konkretizovat. Ať nám tyto oslavy pomohou překročit práh druhého a třetího století naší existence s obnoveným srdcem. 

2) Přijímat. „To není maličkost”

„Závěr, který z toho musíme vyvodit, moji drazí přátelé a dobří bratři, … je to, že se musíme celým srdcem a duší držet našich pravidel a [přesněji] praktikovat to, co nám předepisují,“ napsal náš zakladatel.

Církev svou autoritou potvrdila naši identitu vyjádřenou v našich konstitucích a pravidlech. „To není maličkost,“ jsou pro nás důležité. Jsou naším způsobem života a hlásání evangelia. Jsou darem od Boha. Oslavit dvousté výročí znamená přijmout dar konstitucí a pravidel a dodržovat je. Svatý Evžen napsal, že by k tomu bylo nutné „znovu absolvovat noviciát“. Přinejmenším bychom se mohli v rámci našeho trvalého vzdělávání snažit přijmout naše povolání celým srdcem a duší. Samotné konstituce a pravidla nás vybízejí, abychom v jejich světle zhodnotili svou odpověď na přijatý dar, abychom tak mohli růst z našich kořenů a přinášet plody. Nejlepší způsob, jak oslavit naše dvousté výročí, je „uvádět do života“ naši knihu života v našem konkrétním kontextu.

S radostí přijměme, že se naše charisma rozšířilo i za hranice našeho řeholního společenství. I jiná sdružení laiků a dalších institutů nebo asociace zasvěcených mužů a žen se nacházejí v našem charismatu. Děkujme za to Bohu. Jsme povoláni, abychom s radostí a celým svým srdcem přijali toto dílo Boží prozřetelnosti, které rozšiřuje naše charisma i na jiné formy křesťanského života. V některých případech se dokonce rozšiřuje i na některé představitele jiných náboženství. Oslavujme a přijímejme působení Ducha jako rodina spojená jedním charismatem a pod jeho vedením společně rozlišujme, jak můžeme naše charisma v současném světě a církvi rozzářit ještě více.

Přijetí charismatu jako Božího daru nás vede k tomu, abychom s větší vášní a účinností pracovali na růstu nových povolání pro všechny podoby života. Musíme si také navzájem pomáhat s formací našeho charismatu, které nás oživuje, abychom pak mohli společně sloužit v misii mezi chudými. Vyzývám všechny, aby z tohoto úhlu pohledu obnovili naši pastoraci povolání a také naši formaci. Zvláště vyzývám k podpoře a péči o povolání k misionářům oblátům Panny Marie Neposkvrněné, kteří jsou od počátku tím historickým církevním společenstvím, v němž se charisma projevilo nejdříve a projevuje se dodnes.

3) Kráčet s novou horlivostí.

„Závěr, který z toho musíme vyvodit, moji drazí přátelé a dobří bratři, je, že musíme pracovat s novým zápalem a ještě větší oddaností, abychom Bohu přinesli veškerou slávu, která závisí na nás, a chudým duším našich bližních jejich spásu všemi způsoby, jakými můžeme... “

37. generální kapitula nás vybízí, abychom byli poutníky naděje v komuniu. Poutník objevuje svou vlastní identitu během putování, identitu, kterou Bůh zjevuje skrze své stvoření, život poutníka a lidi, které potkává. Poutník se stává zranitelným, potřebuje pomoc a společnost, aby mohl kráčet po neznámých cestách. Kráčejme jako rodina s novou horlivostí, s církví a s chudými. 

Kráčet jako rodina. Nyní bych se chtěl obrátit na obláty zasvěcené řeholními sliby, abych je povzbudil k tomu, aby kráčeli po cestě vzájemné závislosti a interkulturní spolupráce. Tyto výzvy 37. generální kapituly jsou v konečném důsledku pozváním k posílení vazeb společenství mezi námi. Společenství vzniká ze společného Božího povolání žít jako obláti, tj. jako řeholníci a misionáři žijící v komunitě podle konstitucí a pravidel. Naše struktury a naše formace mají tomuto misijnímu společenství sloužit a pomáhat chránit naši identitu. Procesy restrukturalizace jsou v tomto smyslu výzvou k obrácení. V mnoha případech jsou také příležitostí, jak prorocky ukázat našim společnostem, že je možné harmonizovat naši rozmanitost, abychom mohli společně žít ideál evangelia. Vyzývám všechny, aby byli velkorysí a zapojili se do procesu přetváření našeho institutu, aniž by se nechali svázat individuálními nebo kolektivními zájmy, ale aby hleděli na společné dobro a přemýšleli o tom, jak vstoupit do třetího století naší historie evangelnějším způsobem.

Abychom se mohli darovat s větší horlivostí a oddaností, musíme před Bohem vážně rozlišovat, co pro dobro naší rodiny může udělat každý z nás. Pro některé z nás to možná bude znamenat nabídnout se k tomu, aby mezikulturní spolupráce mohla růst i v jiných správních celkách nebo regionech. Pro jiné to bude možná znamenat vytrvat s větším nasazením na stávajícím místě, ve formaci nebo ve správě. Nejde o to dělat misijní „experimenty“, ale nabídnout celý svůj život, jak to dělali ti, kteří nás předcházeli. Jako rodina hledejme nejvhodnější mechanismy pro sdílení personálu v dynamice, která přináší obnovu našeho řeholního, komunitního a misijního života. Snažme se kráčet společně s ostatními skutečnostmi naší rodiny.

Kráčet s církví. Abychom mohli kráčet v následování Ježíše Krista, musíme v církvi naslouchat potřebám spásy chudých. To se samozřejmě děje v každé místní církvi ve chvíli, kdy jsme pozorní k hlasu Petrových nástupců. To dělali naši první otcové a také následující generace oblátů, kteří v poslušnosti vůči pokynům papežů velkoryse otevírali nové služby a nová misijní území. Za několik dní nás přijme papež Lev XIV. Kromě toho, že tak budeme moci vyjádřit svou jednotu s církví, to bude i příležitost naslouchat mu a přijmout jeho poselství. V jeho učení je mnoho prvků, které pozitivně provokují náš život jako řeholníků a misionářů chudých. Rozlišujme všichni, jak můžeme synodálně kráčet s církví a s papežem, s novou horlivostí a větší oddaností.

Kráčet s chudými. Vznikli jsme proto, abychom zvěstovali radostnou zvěst chudým. Posledních dvě stě let nás učí, že když jsme tomuto poslání byli věrní, Bůh nám nikdy nepřestal žehnat. Vyzývám každého člena naší řeholní rodiny, aby rozlišoval, jak můžeme pracovat „s novým zápalem a ještě větší oddaností, abychom Bohu přinesli veškerou slávu, která závisí na nás, a chudým duším našich bližních jejich spásu všemi způsoby, jakými můžeme“.

Nové nadšení a ještě větší oddanost jsou nemožné bez autentického misijního obrácení, a to je dar od Pána, o který musíme pokorně prosit. Apoštolská horlivost se projevuje v naší obětavosti, která je zakořeněna v osobním setkání s Bohem, jehož přítomnost hledáme v modlitbě, v Božím slově, ve svátostech, stejně jako v srdcích lidí a v každodenních událostech. Nabízejme se velkoryseji, abychom toto hledání rozvíjeli. Naše konstituce a pravidla hovoří o důvěrném vztahu s Ježíšem Kristem a s chudými. Papež Lev XIV. nám připomíná, že otázka chudých nás vede k podstatě naší víry, a vybízí nás, abychom naslouchali jejich volání, vnímali je jako své vlastní tělo, stavěli je do středu, kráčeli s nimi, učinili z nich protagonisty změny pro spravedlivější svět a nechali se jimi evangelizovat. Naše láska k chudým zaručuje naši evangelní věrnost Božímu srdci. Kráčejme s chudými s novou horlivostí.

Jako misionáři musíme podstupovat riziko a otevírat nové cesty, abychom tak mohli hlásat Ježíše Krista v našich konkrétních kontextech. K tomu musíme stále ověřovat, zda naše služby odpovídají potřebám evangelizace chudých v dnešní době. Někdy nás toto hodnocení může vést k tomu, že se přesuneme jinam, otevřeme nové služby nebo budeme tradiční služby vykonávat novým způsobem. Podívejme se, jak můžeme horlivěji reagovat na nové tváře chudých. Dnes nás církev vyzývá, abychom globálně reagovali na výzvu migrace, budovali odzbrojený a odzbrojující mír, vydávali se na „digitální kontinent“ a do nových technologií a tam hlásali evangelium. Další výzvy jsme pak slyšeli na posledních generálních kapitulách. Misijní pole je obrovské a nemůžeme pokrýt vše. Domnívám se, že coby apoštolské tělo musíme dnes rozlišovat a koordinovat některé misijní priority, které v dnešní době vyžadují účinnější celosvětovou odpověď. 

Vyzývám každou správní jednotku, aby oslavila dvousté výročí konkrétním gestem ve prospěch nejchudších, i když to bude třeba znamenat riskovat naše zdroje. Jako konkrétní znamení na celosvětové úrovni otevřeme letos v reakci na výzvy církve sloužit chudým několik nových misií v nových zemích. Děkujeme všem, kteří se odvážně zasadili o to, aby to bylo možné. 

4) S naší Matkou Marií buďme svatí.

Na závěr tohoto dopisu znovu připomínám slova, která před 200 lety napsal svatý Evžen: „…dávejte pozor, abyste nikdy neznectili svou Matku, která byla právě posazena na trůn jako Královna v domě Ženicha, jehož milost ji učiní plodnou, aby mu porodila mnoho dětí, pokud budeme věrní a nepřivoláme na ni hanebnou neplodnost svými přestupky. Ve jménu Boha buďme svatí“

Zakladatel propojuje Mariino jméno, plodnost naší kongregace a náš svatý život. Abychom byli plodní, musíme být svatí jako Marie. Ona je vzorem každodenní svatosti, protože kráčí s učedníky za Ježíšem až ke kříži. Marie ví, jak mezi svědky Vzkříšeného vytvářet ekleziální život, a zároveň je matkou lidstva na cestě k jeho definitivnímu smíření v lásce. Zasvětila se zcela osobě a dílu Spasitele, přijala ho, aby ho dala světu. Jsme povoláni kráčet tak, abychom i dnes pokračovali v její prosté svatosti, v pokoře služebnice, v její plodné lásce, v mateřské ochraně nejzranitelnějších, v její prorocké chvále.

Děkujeme Bohu za zvláštní místo, které Maria v naší rodině zaujímá. Chrání nás a prožívá s námi naše misionářské radosti i trápení. Jako Matka milosrdenství nás učí být milosrdnými a přijímat Boží milosrdenství. Je vzorem a ochranou našeho života a naší víry. Nosit její jméno je zdrojem hrdosti a naděje, protože je to znamení definitivního vítězství Boha nad zlem. Její milující přítomnost nás povzbuzuje, abychom se snažili žít a hlásat radost evangelia. Ctíme její jméno tím, že se snažíme učinit ze svého života prorockou píseň chvály, která ohlašuje Boží milosrdenství a spravedlnost pro nejchudší.

Dnes, stejně jako včera, buďme ve jménu Božím svatí jako Maria!

Přeji vám radostnou oslavu, milost obnovy našeho charismatu a šťastnou cestu poutníků naděje v komuniu pro třetí století, které jsme právě zahájili.

Váš bratr

Luis Ignacio Rois Alonso, OMI

generální představený