Asociovaní a obláti se setkali v západním Německu

Eugenmeeting je jedno ze dvou každoročních setkání, při kterých se společně potkávají čeští i němečtí oblátští asociovaní. Koná se zpravidla v květnu, protože právě v tomto měsíci slavíme slavnost zakladatele misionářů oblátů sv. Evžena, a místo setkání se odvíjí od toho, která skupinka asociovaných má organizaci na starost. Přípravy letošního setkání se ujala skupinka asociovaných z Burlo, a tak jsme se vydali do Severního Porýní-Vestfálska.

Čtyři plné dny krásných setkání i blízkosti jsme mohli strávit na letošním Eugenmeetingu. I když to byla z Česka trošku delší cesta, neodradila nás a společně s dalšími asi 30 asociovanými (z Česka i Německa) a obláty jsme prožili krásný čas v západním Německu. Pro mě osobně byla jedním z nejsilnějších zážitků návštěva oblátské komunity v Essenu. Kostel je zde místem skutečně živým. Kromě svatostánku, oltáře a dalších "typicky kostelových věcí" tady totiž mají i bazar s oblečením, knihovnu nebo stůl, ke kterému je pozván každý. Program setkání byl krásně pestrý, čas byl na společné rozhovory s ostatními účastníky, modlitbu, dobré jídlo ale třeba i na návštěvu čokoládovny. Z květnového Eugenemeetingu odjíždím bohatší o další setkání a s připomínkou krásy (oblátského) společenství.
Eliška Popelková

Osobně jsem si setkání moc užila. Rodinné společenství, přirozená mezinárodnost, krásná příroda, pohodová atmosféra, pestrý a přitom uvolněný program. Co víc si přát? Navíc po loňském roce, kdy jsme měli celé setkání na starost my v Česku, jsme si najednou nemuseli dělat těžkou hlavu s organizací, což byla příjemná změna. K hightlightům setkání jistě patřila návštěva oblátské komunity v Essenu a seznámení s jejich misií a aktivitami v hostitelském kostele, o kterém už výše píše Eliška. A za mě byla jedním z vrcholů také přítomnost našich zahraničních oblátů. Jednak jsem měla velkou radost, že naši českou skupinku doprovázel Janith s Mamym a že to mohli zažít s námi a my s nimi. A krásnou zkušeností opravdové inkulturality bylo také to, když nás Betuel z Konga a Johnastine z Bangladéše učili písničky v jejich rodných jazycích, které jsme pak zpívali i při mši. Ne, že kluci musí přijmout a převzít od nás všechno "evropské", protože to přece oni k nám přišli, ale že se i my od nich necháme obohatit a přijmeme za své kousek jejich zvyklostí, kousek jejich kultury, kousek jejich domova...
Kateřina Zahradníčková