Co od nás vyžaduje evangelium v dobách války?

Tento článek vychází z projevu kardinála Blase Cupicha, chicagského arcibiskupa, který pronesl při předávání ceny „Blessed are the Peacemakers Award“ organizované Katolickou teologickou unií dne 29. dubna.

Biblisté poukazují na to, že řecké slovo přeložené jako „tvůrci pokoje“ (eirēnopoioi) se v Bibli vyskytuje pouze jednou, a to v Horském kázání (Mt 5,9). Je výjimečné jak svou jazykovou vzácností, tak i provokativním politickým kontextem. Tím, že Ježíš nazývá tvůrce pokoje „Božími syny“, podvrací římskou propagandu Pax Romana, která nazývá císaře „tvůrcem pokoje“ a „božím synem“. Pro Ježíše nejsou skutečnými Božími syny generálové, kteří nastolují mír prostřednictvím dobývání a vojenské síly, ale ti, kteří vstupují do konfliktu s jediným cílem – obnovit šalom, hebrejský pojem celistvosti a spravedlnosti.

Podobným způsobem papež Lev XIV. od své homilie na Květnou neděli podvrací narativ, který se pokouší ospravedlnit válku za účelem nastolení míru prostřednictvím nadvlády. Při té příležitosti promluvil s odzbrojující jasností: „Ježíš, Král pokoje, který odmítá válku, jehož nikdo nemůže použít k ospravedlnění války… neposlouchá modlitby těch, kdo vedou válku, ale odmítá je slovy: ‚I když odříkáváte spoustu modliteb, neposlouchám vás: vaše ruce jsou plné krve‘ (Iz 1,15).“

Reakce, zejména ve Spojených státech, byla výmluvná. Bohužel se většina reakcí neptala na to, co od nás v době války vyžaduje evangelium, ale spíše se vracela k teorii spravedlivé války, bránila ji a zdokonalovala. Množily se příspěvky a debaty, které pečlivě zvažovaly podmínky, limity a proporcionalitu.

I pro tuto tradici samozřejmě existuje místo. Církev se dlouho snažila usměrňovat politickou moc morálním uvažováním. Ale věnovat tento okamžik především snaze určit, zda lze válku stále ospravedlnit, s sebou nese riziko, že nám unikne něco naléhavějšího. Začíná to vypadat méně jako morální rozlišování a více jako úzkostlivá snaha dokázat, že to, co se děje, může být stále ještě považováno za spravedlivé.

A to je chybný výchozí bod.

První otázka nezní: Lze tuto válku ospravedlnit? První otázka je ta, kterou Ježíš řeší v blahoslavenstvích: Co od nás teď požaduje evangelium? Co konkrétně znamená být tvůrci pokoje?

Katolická tradice dává jasnou odpověď. Jak učí „Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě“ „Gaudium et Spes“, „mír není pouhou absencí války… je správně a přiměřeně nazýván dílem spravedlnosti“, něčím, co „musí být neustále budováno“ (č. 78). Mír je, jinými slovy, úkolem.

Proto papež František v „Gaudete et Exsultate“ nazývá budování míru „řemeslem“, něčím, co vyžaduje „vyrovnanost, tvořivost, citlivost a zručnost“ (č. 89). Při pohledu skrze prizma evangelia tyto čtyři požadavky nepopisují ideál, ale disciplínu.

Vyrovnanost
Vyrovnanost (klid) je na prvním místě. Ne proto, že by mír ignoroval konflikt, ale proto, že odmítá jím být ovládán. Evangelijní příkaz v Lukášovi: „Kdo tě udeří na jednu tvář, nastav mu i druhou“ (Lk 6,29), je často mylně chápán jako pasivní podřízení. Není tomu tak. Toto gesto neospravedlňuje násilí; odhaluje ho. Nabídnout druhou tvář znamená odmítnout roli, kterou mu přiřazuje agresor; upírá násilí moc určovat vztah. Místo toho, aby reagoval v logice nadvlády a ponížení, učedník z této logiky zcela vystupuje.

Tímto způsobem se tento čin stává formou svobody: odhaluje nespravedlnost, aniž by ji reprodukoval, a přerušuje řetězec odvetných opatření hned u jeho zdroje. Jde tedy o radikálně aktivní postoj, nikoli pasivní.

„Tento postoj předpokládá srdce zklidněné Kristem, osvobozené od agresivity, která má původ v příliš velkém „já“ („Gaudete et Exsultate“, č. 121). Bez této vnitřní stability se každá výzva k míru redukuje na hněv, strach nebo pomstu.

Tvořivost
Ale samotný klid/vyrovnanost nestačí. Mír vyžaduje také tvořivost. Konflikt nelze jednoduše absorbovat; musí být transformován. Běžná logika konfliktu – na urážku se odpovídá urážkou, na sílu silou, na křivdu křivdou – se opakuje donekonečna. Evangelium tento cyklus přerušuje. „Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí“ (Lk 6,27). Příkaz milovat nepřítele není pocit, ale praxe, která odzbrojuje nepřátelství tím, že jej odmítá zrcadlit. Vytváří nečekaný prostor, kde ten druhý již není považován za nepřítele, kterého je třeba porazit, ale za osobu, s níž je třeba se znovu setkat.

V tomto smyslu je Ježíšovo učení hluboce kreativní; přerušuje uzavřený kruh násilí zavedením nezištného činu – dobra poskytnutého tam, kde se očekává ublížení –, který nelze předvídat ani ovládat. Takové činy odhalují chudobu násilí a otevírají možnost jiné budoucnosti. Nejsou tedy naivními ideály, ale konkrétními strategiemi proměny, návody k prolomení vzorců, které jinak nelze prolomit.

Kreativita je praktická odvaha pokusit se o něco jiného než o nadvládu nebo porážku. Zhmotňuje se v tvrdé, trpělivé práci dialogu a vyjednávání – ne jako taktika kompromisu za každou cenu, ale jako morální proces směřující ke spravedlnosti, kde jsou chráněni zranitelní a nevinní. Taková kreativita odmítá jak iluzi, že mír lze vynutit silou, tak pokušení opustit ty, kteří jsou nejvíce ohroženi. Místo toho hledá řešení, která zachovávají lidskou důstojnost, omezují násilí a otevírají prostor pro usmíření. Tímto způsobem se dialog sám stává aktem morální imaginace: záměrným úsilím o budování budoucnosti, v níž nejsou slabí obětováni a nevinní zapomenuti.

Citlivost
Toto zase vyžaduje citlivost, slovo, které může znít slabě, dokud nepochopíme jeho hloubku. Citlivost znamená pozornost k člověku, zejména k tomu, který je obtížný. Je snadné hovořit o lidské důstojnosti v abstraktní rovině. Mnohem těžší je ji rozpoznat v těch, kteří nás provokují, odporují nám nebo nás zraňují. Právě sem ale máme podle evangelia obrátit svou pozornost: „Milujte své nepřátele… modlete se za ty, kteří vás pronásledují“ (Lk 6,27–28). Tento požadavek stojí v přímém protikladu k tomu, co papež František nazval „globalizací lhostejnosti”: kulturním stavem, v němž se utrpení druhých stává vzdáleným, „znormálněným“ a nakonec neviditelným.

Citlivost není volitelná; je to akt odporu. A dnes je tento odpor ještě ztížen rostoucí „gamifikací” války: konflikty zprostředkované přes obrazovky, redukované na obrazy, metriky a strategické abstrakce, kde jsou lidské životy v nebezpečí, že budou vnímány spíše jako data než jako osoby. Nebezpečí nespočívá jen v tom, že násilí tolerujeme, ale že ho přestáváme vnímat, a to do té míry, že někteří – dokonce i v naší vlastní vládě – bez skrupulí a bezostyšně proměňují utrpení druhých v zábavu. Evangelium proti tomu trvá na jiné vizi, na vizi, která druhému vrací tvář, dokonce i nepříteli, a volá nás zpět k pozornosti, která odmítá nechat utrpení upadnout v anonymitu.

Nejde o sentimentálnost. Je to morální disciplína zakotvená v přesvědčení, že každý člověk má důstojnost, kterou nelze vymazat, ani nespravedlností. Mír, který vylučuje, odmítá nebo odlidšťuje, není vůbec mírem. Je to prostě jen tišší forma konfliktu.

Zručnost
A konečně, mír vyžaduje zručnost, dovednost. To je možná ze všech čtyř požadavků ten nejopomíjenější. Usmíření se musíme učit, procvičovat ho a zdokonalovat se v něm. Vyžaduje to jasné návyky: disciplínu k umírnění vlastních slov, odvahu říkat pravdu bez nenávisti, trpělivost k budování důvěry, ochotu obětovat ve jménu spravedlnosti vlastní prospěch. Vyžaduje to také konkrétní dovednost dialogu a vyjednávání: schopnost naslouchat bez obranného postoje, vyjádřit stížnosti, aniž by se je ještě více rozdmýchávaly, hledat společnou řeč, aniž by se zradila pravda, a vytrvat v rozhovoru, i když se dohoda zdá vzdálená.

Zesnulý kardinál Avery Dulles, S.J., kdysi poznamenal, že dialog spočívá v tom, že dáte těm, kteří sedí naproti vám, svolení, aby vám řekli, proč si myslí, že se mýlíte. Takové dovednosti a postoje nepřicházejí samy od sebe; formují se v průběhu času, den za dnem, prostřednictvím úsilí a disciplíny.

Vezmeme-li tyto čtyři požadavky dohromady, odhalí nám, proč se evangelium může v době války jevit jako tak nepraktické. Nezačíná tam, kde bychom často chtěli začít. Nezačíná otázkou, zda lze násilí ospravedlnit. Začíná otázkou, kým se tváří v tvář násilí stáváme.

To neznamená vzdát se morálního uvažování o válce. Znamená to dát mu to správné místo. Tradice spravedlivé války nikdy neměla být útěchou a jistě ani, jak někteří navrhují, čistě relativistickým měřítkem, které existuje jen pro ty, kdo jsou nejvíce nakloněni válce. Měla omezovat, varovat, bránit. To je její místo. Ale když se stane primární optikou, skrze kterou na konflikt nahlížíme, hrozí, že zúží naši představivost na to, co je přípustné, místo aby ji rozšířila k tomu, co je nutné.

A to, co je nutné, je náročnější.

Ale mír byl vždy takový: není to idea, kterou je třeba bránit, ale řemeslo – naučené a praktikované, dokud skutečně nepřinese ovoce v konkrétních historických souvislostech.

Na konci své návštěvy afrického kontinentu, při rozhovoru s novináři po návratu do Říma, se papež Lev nepustil do abstraktních debat o oprávněném použití síly. Místo toho vyzval ke „kultuře míru“ a naléhal na vůdce, aby se namísto eskalace vrátili k dialogu, a svou výzvu nezakládal na teorii, ale na lidském utrpení, přičemž připomněl příběh dítěte, které potkal a které bylo později zabito ve válce.

Stejně jako Ježíš při hlásání blahoslavenství i papež odmítl diskutovat na úrovni, kterou mnozí očekávali. Lev, hovořící spíše jako pastýř než jako stratég, se neptal jen na to, zda lze válku ospravedlnit, ale spíše na to, jak lze usilovat o mír. A tak musíme činit i my.

zdroj: americamagazine.org
foto: pixabay.com