Crossing borders – překračování hranic

V našem řeholním domě sv. Mikuláše v Německu (Nikolauskloster) – místě, které žije misijním duchem už více než sto let – se na začátku února sešlo dvacet osm misionářů oblátů na pětidenním setkání s názvem „Překračování hranic“. Šlo o setkání spolubratří, kteří dnes působí v Evropě, ale pocházejí ze zahraničí. Byli mezi nimi i naši spolubratři Janith a Mamy. Účastníci setkání pocházeli z různých kontinentů – z Afriky, Asie a Ameriky – ale dnes působí v Evropě: ve Švédsku, Norsku, Anglii, Irsku, Německu, Česku, Polsku, Rumunsku, Francii, Španělsku a Itálii.

Setkání nebylo jen o přednáškách a diskuzích, ale i o soužití různých kultur a o budoucnosti oblátské misie v Evropě. Nabídlo také něco hlubšího: bezpečný prostor pro otevřené a upřímné sdílení o tom, co opravdu znamená sloužit v kultuře, která není vlastní.
Misionářský život v dnešní Evropě je složitý. Vyžaduje trpělivost, pokoru a ochotu nechat se proměnit. Je třeba učit se nové jazyky, porozumět místním zvykům a hlásat víru ve společnosti, která je často sekulární, nedůvěřivá nebo zraněná. A přesto jsme jako misionáři ze zahraničí objevili hlubší jednotu – jednotu založenou na křtu a našem povolání.

„Všichni, kdo jste byli pokřtěni v Krista, oblékli jste se v Krista. Tady už není Žid ani pohan, otrok ani svobodný, muž ani žena, všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“
Jednota však neznamená, že by chybělo zápasení. Během setkání mnozí otevřeně mluvili o namáhavé vnitřní cestě přijetí nové kultury – o začínání znovu, o tom, jak se člověk znovu cítí malý. Každý měl jiný příběh, ale mnoho zkušeností bylo velmi podobných.
Většina z nás byla vysvěcena ve své rodné zemi a sloužila v živých a silných misiích. Cestovali jsme a hlásali radostnou zvěst tisícům lidí, někdy i více než padesáti tisícům. Sloužili jsme v prostředí, které jsme důvěrně znali, kde jsme měli uznání, respekt a pocit, že někam patříme.

„Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jako dítě. Když jsem se stal dospělým, opustil jsem dětské věci.“
Pak ale přišla obedience (umístění od generálního představeného) – a s ní překročení hranic, které bylo něčím mnohem hlubším než jen změnou země. Byli jsme posláni do neznámých krajů. Od prvního dne bylo všechno cizí: kultura, lidé, tempo života, jazyk. Mnozí jsme nerozuměli ani jednomu slovu. Služba, jak jsme ji znali, zmizela. Místo kázání velkým davům jsme znovu usedli do školních lavic a učili se mluvit úplně od začátku.

„Dokud jsi byl mladý, chodil jsi, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, jiný tě povede tam, kam se ti nechce.“
Závislí na druhých skoro ve všem jsme se znovu cítili jako děti – pomalí, nejistí, zranitelní. A právě v této slabosti se ukázala hluboká pravda: být misionářem znamená znovu se narodit.
„Amen, amen, říkám ti: kdo se znovu nenarodí, nemůže vidět Boží království.“

Následující měsíce, někdy snad i roky, byly plné zmatku i růstu, frustrace i tiché vytrvalosti. Nebylo to snadné, ale bylo to skutečné. Něco podobného jsme ve svých nových zemích prožívali všichni, kteří jsme se teď sešli na našem setkání: misionáři, kteří překročili hranice a zjistili, že největší přechod se odehrává uvnitř člověka.

Podobně jako Rútin slib daný Noemi se i misionářské povolání stává hlubokým rozhodnutím někomu a někam patřit: „Kam půjdeš ty, půjdu i já, kde zůstaneš, zůstanu i já. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.“
To je srdce setkání: „překračování hranic“. A tohle srdce rozpoznává zápas, ale i milost dnešního misionářského života. Připomíná, že přijetí nové kultury není strategií, ale pomalou proměnou srdce – každodenním rozhodnutím zůstat, učit se a milovat.

Jsme misionáři. Jsme obláti. Jsme poutníci naděje. I když není všechno jasné a cesta vpřed je nejistá, věříme, že právě v tom Bůh působí. Jak připomíná svatý Pavel: „Nyní vidíme jako v zrcadle, nejasně, ale potom tváří v tvář. Nyní poznávám jen částečně, ale potom poznám plně, tak jako jsem plně poznán.“

Do té doby budeme dál pokračovat v cestě – přes hranice, skrze nové kultury a hlouběji do tajemství Božího volání – s vírou, že i tento nový začátek jednou v plnosti ukáže svůj smysl.

Janith, OMI