Deset let od exhortace Amoris lætitia

19. března před deseti lety předložil dokument papeže Františka katolickým věřícím vizi manželství a rodiny, vypracovanou v rámci dlouhého procesu reflexe, diskuse a rozlišování. Místo, kde se to vše odehrálo, odkazovalo na dvě zasedání synody o rodině, které se konaly v letech 2014 a 2015 za účasti zvolených členů, ale zahrnovaly také široké zapojení křesťanského lidu, který byl poprvé vyzván, aby se v konzultativní formě vyjádřil k životním podmínkám rodiny a ke skutečným zkušenostem manželského života.

Možná právě v tomto komplexním synodálním kontextu jasně vynikla participativní povaha celého Božího lidu, a to v podobě odpovědného subjektu, zapojeného jak do analýzy podmínek životaschopnosti rodinného života, tak do perspektiv změn, které se jevily jako nezbytné. (...)

Citlivost potřebná k tomu, aby tento synodální proces získal smysl a konkrétní podobu, se projevila v konkrétním varování obsaženém v AL, kde se píše: „Je třeba se vyvarovat soudů, které neberou v úvahu složitost různých situací, a je nutné být pozorný k tomu, jak lidé žijí a trpí kvůli svému postavení“ (č. 79).

Deset let, které nás dělí od vydání apoštolské exhortace papeže Františka, muselo vést k většímu uvědomění si této participativní charakteristiky celého Božího lidu. Právě on, ve své celistvosti a na základě křestní milosti, je obdařen darem a úkolem vnímat znamení doby, číst je v horizontu víry a ve vztahu k prožitému životu, rozumět výzvám současnosti a otevírat zkušenost manželských vztahů a rodinného života k růstu v autentičnosti a pravdě.

AL zavádí nový styl vztahu mezi naukou a pastorační praxí, který vyvažuje jistou tradiční statickou a deduktivní vizi praxe odvozené z nauky, jako by ta nebyla čas od času ovlivněna uvědoměním a naléhavými potřebami vyplývajícími ze života. Tento dynamický charakter chápání nauky zavazuje celý Boží lid k tomu, aby získal schopnost rozpoznávat vývoj situací a zdokonaloval pohledy rozlišování v upřímném naslouchání té „pravdě života“, kterou právě dar Vtělení zpřístupňuje a proměňuje v tázající se instanci a v proměňující energii.

Pohled na uplynulých deset let
Ve svém poselství u příležitosti desátého výročí AL papež Lev XIV. uznává „impuls, který dala studiu a pastoračnímu obrácení církve“ a povzbuzuje k „pokračování cesty, během níž je nutné stále znovu přijímat evangelium s radostí, že jej můžeme zvěstovat všem“. Tato slova nás staví před dvojí úkol.

Jde především o to, pochopit, analyzovat a zhodnotit cestu, kterou jsme dosud díky apoštolské exhortaci z roku 2016 ušli, a to jak na úrovni teologické kultury, tak pastoračního uvědomění, měřeno také podle jejích důsledků v podobě institucionální obnovy uvnitř křesťanských společenství, diecézních orgánů a vedoucích církevních struktur.

V tomto ohledu nechybí kvantitativní a kvalitativní analýzy, které vedou k pochopení inovativního faktoru AL. Tyto analýzy však odhalují i překážky a pokusy o redukci AL na pouhou a obecnou výzvu k větší pastorační citlivosti a přijetí vůči lidem dotčeným křehkostí nezdařilých rodinných situací. Bez pochopení prorockého náboje AL, bez vnímání toho bodu, odkud není návratu, pokud jde o vtělenou vizi manželství a rodiny, bez zhodnocení rozměru odpovědnosti a přístupu svědomí jednotlivců i páru, hrozí riziko, že AL zůstane na povrchní rovině významu pro život lidí a pro zkušenost církve, kterou však má naopak povznést a dovést k zralosti.

Pokud nám toto uplynulé desetiletí pomáhá zodpovědně nahlížet na tyto výsledky, ať už pozitivní, negativní nebo neutrální, již mělo konstruktivní a povzbuzující účinek.

Co od nás žádá budoucnost?
Zpětný pohled nám umožňuje hluboké čtení AL, odhaluje nám její silné stránky a pomáhá nám ocenit její hodnotu. Zároveň však podněcuje naše kritické vědomí a staví nás před faktory a výzvy, které by snad měly být zdůrazněny více. Zde se chceme zmínit o dvou oblastech, které se dotýkají životních příběhů lidí a jejich manželských vztahů. Vycházejí v neposlední řadě z konkrétních zkušeností, s nimiž se, zejména v poslední době, setkáváme.

Na jedné straně je zarážející skutečnost, že kultura machismu (přehnané mužské dominance) je stále více zabarvena přikrývkou toxicity a úpadku, která nezřídka ústí v násilí, destrukci a smrt. S nepochybnou odvahou AL konstatuje, že „ještě nejsou zcela vykořeněny některé nepřípustné zvyklosti. Především hanebné násilí, které je pácháno na ženách, špatné zacházení v rodinách a různé formy otroctví, které nejsou výrazem mužské síly, nýbrž zbabělé degradace...“, přičemž uznává, že „dějiny překypují stopami výstřelků patriarchálních kultur“, a kritizuje, že „někdo se domnívá, že mnohé aktuální problémy nastaly v důsledku emancipace ženy. Taková argumentace „je falešná a nepravdivá. Je výrazem mužského šovinismu“ (č. 54).

Jasnost těchto vyjádření činí nejen možným a legitimním, ale také nezbytným a naléhavým nastolit otázku mužství a zamyslet se nad obrazy a modely, které nejvíce prostupují a ovlivňují naši dnešní kulturu života. Ze své strany AL a poté ještě výslovněji následné učení papeže Františka ukázaly v postavě svatého Josefa příklad nenásilného, neobtěžujícího, ale pečujícího a doprovázejícího mužství. Datum vyhlášení AL 19. března a poté apoštolský list Patris corde z 8. prosince 2020 jsou jasnými signály právě v tomto směru.

Je však třeba pokračovat touto cestou, v teoreticko-kulturním prohlubování, ve vypracovávání právně-legislativních rámců, ve stabilizaci sociálně-institucionálních přístupů a pastoračních a církevních praktik.

Překonání patriarchální kultury a toxických forem destruktivní maskulinity vede přes vědomé zhodnocení genderových přístupů, v jasném protikladu k postojům pohrdání a hanobení toho, co se příliš ukvapeně a s nezodpovědnou banalizací označuje jako „genderová ideologie“. Odkaz, který na ni činí AL v č. 56, trpí tímto stejným omezujícím a neústupným pohledem a vyžaduje zralejší a lépe vyvážené zpracování. Přehodnocení mužskosti neslouží jen k osvobození mužů z utlačujících okovů arogance, ale vnáší do manželských a rodinných dynamik zdroje plodné úspěšnosti.

Druhá oblast se dotýká ústředního tématu AL, vyjádřeného v trojici, která tvoří název kapitoly VIII: Doprovázet, rozlišovat, integrovat lidskou slabost.
Motiv doprovázení (tento termín se v AL vyskytuje 21krát!) se díky AL ještě výrazněji vepsal do slovníku církevního působení a pastorační praxe. Nesmí se zaměňovat s nově vytvořenými byrokratickými postupy, ale proniká do hloubky vztahů mezi lidmi, přijímá jejich křehkost a umožňuje vypracovat strategie, aby se lidé pod tíhou ran a porážek nezhroutili.

AL zavádí styl pastoračního zapojení s vysokou antropologickou dimenzí a poskytuje vhodné pokyny, aby se neupadlo do paternalistických mechanismů. Proto také, za zvláštních podmínek konkrétních zkušeností, uznává nevyhnutelnost ukončit manželské svazky a rodinné dynamiky, které již nelze zachránit.

Odstavce věnované doprovázení po rozchodech a rozvodech (AL č. 241–246) vykazují vzácný smysl pro existenciální a morální realismus. Právě v tomto duchu je třeba tyto cesty více prozkoumávat a rozvíjet. Již nyní je zcela zásadní úsilí o zlepšení postupů kanonických procesů o neplatnosti manželství, jak uvádí AL v č. 244 a jak se chvályhodně snaží uplatňovat různé struktury církevních soudů.

Je však třeba rozvíjet schopnost projevovat empatii a blízkost, pastorační citlivost a existenciální doprovázení právě v okamžiku, kdy si manželé uvědomují svou situaci a vstupují na cestu zpracování své krize.

Úspěšné překonání krize ve smyslu návratu k životaschopnosti rodinné struktury je nepochybně žádoucí perspektivou, ale i schopnost ukončit manželský vztah, aniž by byla radikálně ohrožena osobní rovnováha, je hodnotou, o kterou je třeba usilovat.

Schopnost doprovázet lidi na cestě z neúspěšného manželství znamená poukázat na stále existující prostory sebeúcty a možnosti obnovy existence, ještě předtím a nad rámec navazování nových citových vztahů.

Velmi cílené zaměření na téma neplatnosti manželství na jedné straně a na možnost přístupu ke svátostem pro rozvedené a znovu sezdané na straně druhé vedlo k zúžení horizontu problémů spojených s neúspěšnými manželskými vztahy, přičemž byla pravděpodobně opomenuta naléhavost uznání a obnovy osobních kvalit jednotlivých manželů.

Ve skutečnosti však i v této oblasti musí společenství, které skutečně a upřímně chce doprovázet, umět projevit pastorační citlivost a antropologickou kompetenci, a tak reagovat na úkol, který mu AL přiděluje, s vědomím, že tímto způsobem přispívá, jak nám připomněl papež Lev, k „pokračování cesty, během níž je nutné stále znovu přijímat evangelium s radostí, že jej můžeme zvěstovat všem“.

zdroj: settimananews.it
foto: pixabay.com