Dilexi te: František a Lev o lásce k chudým

Formát
Podepsaná 4. října a zveřejněná 9. října, apoštolská exhortace Dilexi te je posledním Františkovým slovem a prvním slovem papeže Lva. Kromě názvu, který odkazuje na encykliku Dilexit nos o úctě k Nejsvětějšímu Srdci, je významná i kontinuita tématu a obsahu: „láska k chudým“.
Návaznost na preferenční volbu chudých svého předchůdce je jasným signálem vůle a směřování papeže Lva. „Jelikož jsem tento projekt zdědil, jsem rád, že jej mohu učinit svým – s přidáním několika úvah – a znovu jej předložit na začátku svého pontifikátu, sdílejíc touhu drahého předchůdce, aby všichni křesťané vnímali silné pouto, které existuje mezi láskou Kristovou a výzvou přiblížit se chudým“ (č. 3).
Text má 42 stran, 121 odstavců a 5 kapitol s těmito názvy: „Několik nezbytných slov”; „Bůh si vybírá chudé”; „Církev pro chudé”; „Příběh, který pokračuje”; „Trvalá výzva”.
Rozhodnutí, zda převzít návrh předchůdcova dokumentu, má v dějinách několik variant. Pius XII. nechal v šuplíku první návrh encykliky Pia XI. proti rasismu, antisemitismu a totalitě německého nacismu s prozatímním názvem Humani generis unitas. Tento dokument, který připravili někteří jezuité (John LaFarge, Gustav Grunlach, Gustave Desbuquois), se nestal magisteriem kvůli postoji, který papež Pacelli zaujal vůči totalitním režimům své doby.
Papež František si naopak osvojil návrh encykliky Lumen fidei, která by byla čtvrtou encyklikou Ratzingerova pontifikátu po textech věnovaných sociální nauce, lásce a naději. Kontinuita, která se pak musela vypořádat s významnými prvky diskontinuity jasně vyjádřenými v Evangelii gaudium, jeho programovém dokumentu.
Papež Lev charakterizuje text jako „apoštolskou exhortaci“, kterou jako dobrý právník odlišuje od autoritativnější formy encykliky, o kterou se bude ve svém pontifikátu opírat. Kontinuita v základních tématech, počínaje preferenční volbou chudých, však naznačuje, že Dilexi te bude představovat premisu, která bude v souladu s jeho následujícím směřováním.
Výzva k svědectví
Ústřední postavení chudých v křesťanském poselství a praxi se v mnoha pasážích exhortace opakuje s velkou silou. S vtělením Ježíše lze „teologicky hovořit o preferenční volbě Boha pro chudé“ (č. 16). Celé Písmo o tom svědčí. „Je nepopiratelné, že prvenství Boha v Ježíšově učení doprovází další pevný bod, že nelze milovat Boha, aniž by se tato láska rozšířila i na chudé“ (č. 26). „Je třeba bez obalu říci, že mezi naší vírou a chudými existuje neoddělitelné pouto“ (č. 36).
Nejde pouze o sociální otázku, ale o klíčový bod kristocentrické povahy křesťanské nauky (č. 84). Ve skutečnosti „preferenční volba chudých ze strany církve je zakotvena v kristologické víře, která vedla Boha k tomu, aby se stal chudým pro nás, aby nás obohatil svou chudobou“ (č. 99). „Skutečností je, že chudí nejsou pro křesťany sociologickou kategorií, ale samotným tělem Kristovým“ (č. 110). „Nejsme v horizontu dobročinnosti, ale zjevení: kontakt s těmi, kteří nemají moc a velikost, je základním způsobem setkání s Pánem dějin“ (č. 5).
Chudoba má mnoho podob a specifikací. Její formy se v průběhu dějin mění a reakce na ni bude vždy zaostávat za potřebami. Pro církev je však otázkou věrnosti evangeliu. „Skutečnost, že konání milosrdenství je opovrhováno nebo zesměšňováno, jako by se jednalo o posedlost některých, a ne o žhavé jádro církevního poslání, mě vede k myšlence, že je třeba stále znovu číst evangelium, abychom neriskovali jeho nahrazení světskou mentalitou“ (č. 15).
Zde najdeme také autoritativní odpověď na prohlášení viceprezidenta USA, katolíka J. D. Vance, který zneužil Augustinovu doktrínu Ordo amoris, aby ospravedlnil agresivní zrušení nebo pozastavení téměř všech programů zahraniční pomoci Spojených států a deportace nelegálních imigrantů ze strany Trumpovy administrativy jakožto „křesťanského pohledu“. Již v lednu 2025 zasáhl tehdejší kardinál Prevost s autoritou augustiniánského učence, aby tuto domněnku, proti níž se papež František postaví ve svém dopise biskupům Spojených států (10. února 2025), vyvrátil.
Pozornost vůči chudým je navíc podmínkou každé možné reformy církve: „Jsem přesvědčen, že prioritní volba chudých vede k mimořádné obnově jak v církvi, tak ve společnosti, když jsme schopni osvobodit se od sebereferenčnosti a dokážeme naslouchat jejich volání“ (č. 7).
Silně rezonuje varování těm náboženským směrům, které se snaží ignorovat službu chudým: „Někdy se v některých křesťanských hnutích nebo skupinách setkáváme s nedostatkem nebo dokonce absencí závazku k společnému blahu společnosti, a zejména k obraně a podpoře nejslabších a nejvíce znevýhodněných. V této souvislosti je třeba připomenout, že náboženství, zejména křesťanské, nemůže být omezeno na soukromou sféru, jako by věřící neměli mít na srdci také problémy týkající se občanské společnosti a události, které se týkají občanů“ (č. 112). Jde o skutečnou světskost maskovanou náboženskými praktikami.
Pouze nepřímá kritika systému
Ve srovnání s otevřeným odporem vůči neoliberálnímu a technokratickému systému, který lze nalézt ve Františkově učení, se Lev zastavuje dříve. Ve snaze vyhnout se rozkolům a protikladům dochází k ústupku v přesvědčení, že účinnost svědectví může překonat ideologickou rigiditu a neopodstatněné předsudky.
Ale kritika není zdaleka slabá. Hromadění bohatství, společenský úspěch a obranná izolace několika privilegovaných jsou v rozporu s evangeliem (č. 11). „Bohatství se zvýšilo, ale bez spravedlnosti, a tak vzniká nová chudoba“ (č. 13). Chudoba není volbou ani osudem. Je to strukturální problém. „Je proto nutné pokračovat v odsuzování diktatury ekonomiky, která zabíjí, a uznat, že zatímco příjmy několika málo lidí exponenciálně rostou, příjmy většiny se stále více vzdalují od blahobytu této šťastné menšiny. Tato nerovnováha vyplývá z ideologií, které hájí absolutní autonomii trhů a finanční spekulace. Proto popírají právo států na kontrolu, které mají za úkol dohlížet na ochranu společného dobra. Vzniká tak nová neviditelná, někdy virtuální tyranie, která jednostranně a neúprosně vnucuje své zákony a pravidla“ (č. 92).
Není přijatelné, aby odpovědí na potřeby chudých bylo odkazování na neurčitou budoucnost, aniž by se dnes zasáhlo proti „struktuře hříchu“. „Jako rozumná volba je předkládáno takové pojetí ekonomiky, kdy se od lidí vyžadují oběti, aby se dosáhlo určitých cílů, které zajímají mocné“ (č. 93).
Základní práva nejsou vyjednatelná. Pozornost věnovaná nejméně zabezpečeným vrstvám a jejich aktivní role jsou podmínkami pro rozvoj společnosti a skutečné obohacení lidskosti pro všechny.
Nepřetržitá historie
V exhortaci je věnována zvláštní pozornost zasvěcenému životu a obnově některých tradičních rozměrů služby chudým. Rekonstrukce historie péče církve o chudé vychází z biblických textů (Starého a Nového zákona) a z církevních otců (Ignác z Antiochie, Justin, Jan Zlatoústý, Augustin atd.) a dále se rozvíjí prostřednictvím zakladatelů klášterů a řeholního života: od Basila po Benedikta, od Kasiána po Kamila de Lellis, od vincentinek po boromejky, od mercedářů po trinitáře, od Františka a Kláry po Dominika, od Kalasanského po La Salle, od Don Bosca po Rosminiho, od Scalbriniho po Cabriniho.
Je to kaskáda jmen, řeholních a mnišských rodin a nových služeb (chudým, nemocným, otrokům, nevzdělaným, migrantům, uprchlíkům atd.), které společně tvoří strukturu církve lásky, která trvá dodnes: Tereza z Kalkaty, Menni, de Foucauld, Charita a lidová hnutí. Dojemný příběh, možná až příliš kompaktní, založený spíše na charismatických intuicích než na církevních strukturách.
V posledních staletích se jí jako červená nit táhne sociální nauka, jejíž hlavní encykliky a koncilní konstituce Gaudium et spes jsou zde přiblíženy. Odkaz na slavný projev Jana XXIII. měsíc po zahájení koncilu („Církev se představuje taková, jaká je a jaká chce být, jako církev všech a zejména církev chudých“) a na projev kardinála Giacoma Lercara během zasedání („Tajemství Krista v církvi vždy bylo a je, ale dnes je to zvláště tajemství Krista v chudých“) ukazuje dlouhé kořeny Lvovy formace.
Latinskoamerická vlna
I z tohoto textu je zřejmé, že papež vděčí za mnohé své službě v peruánské církvi a v latinskoamerickém kontextu. To se odráží ve vzpomínkách na velká kontinentální shromáždění, zejména v Medellínu (1968), Pueble (1979) a Aparecidě (2007): kreativní doktrína, „která byla dobře integrována do následného učení církve“ (č. 16).
Citace mučednictví Oscara Romera a odkaz na pastoraci měst doprovází valorizace lidových hnutí, typická pro papeže Františka. I odkaz na kontakt, setkání a ztotožnění se s gestem almužny jako zdrojem pietas v sociálním životě odkazuje na tyto kořeny. „Bez osobních, častých a upřímných gest budou naše nejcennější sny zničeny. Z tohoto prostého důvodu jako křesťané neupouštíme od almužny“ (č. 119).

autor: Lorenzo Prezzi

zdroj: settimananews.it; foto: unsplash.com