GECO v Aix-en-Provence: Návrat ke kořenům

„Láska, láska, láska!“ Těmito třemi slovy se s námi na konci setkání zástupců oblátské mládeže z Evropy (GECO) v Aix-en-Provence rozloučil Hipolito OMI, představený oblátské komunity v Aix. A to jsou krásná slova, která pronesl svatý Evžen de Mazenod jako svá poslední slova svým milovaným oblátům: Mezi vámi ať je láska, láska, láska! A právě tato tři slova v nás zůstávají i po skončení týdne v Aix-en-Provence. O čem je vlastně láska? Jak předávat dál to, co jsme na GECO získali? A jak být misionářem tam, kde právě jsme? Nad těmito otázkami jsme měli možnost celý týden společně přemýšlet a diskutovat.

Je to už pár dní, co jsme se - Anička, Ester, Vojta a Janith, OMI - vrátili z Francie, a jsme stále plní zážitků. Kdybychom to měli vzít popořadě, hned první den, tedy společná cesta, začal velice zostra. Zvolili jsme autobusovou dopravu, což pro nás znamenalo jet z Prahy do Lyonu a pak do Aix celkem +-21 hodin. Při jízdě jsme zjistili, že nám zrušili navazující spoj, a tak z toho naráz bylo 24 hodin. Byli jsme zoufalí a unavení, ale zpětně jsme dokonce i za tohle vděční – měli jsme totiž větší šanci se s naší českou skupinkou sblížit a poznat se v časech nepohody ještě před příjezdem.

Co se týká samotného Aix, je tam horko. Jakože fakt strašně horko. Což dalo v kombinaci s náročným programem docela zabrat. Každý den vypadal asi takto: ranní modlitba v kapli, která by se dala přirovnat ke skleníku, snídaně, sdílení v mezinárodních skupinkách, oběd, pauza, další workshop, mše, večeře a volný večer. Diskuzní skupinky byly rozděleny po šesti podle jazyků. Je v podstatě nemožné vymyslet za hodinu něco doopravdy smysluplného na téma jako „How do we live out this missionary dimension, being sent out?“, ale myslíme si, že to bylo doopravdy o něčem jiném. Byla to šance vidět rozdíly v tom, jak uvažujeme, pochopit daný problém z větší perspektivy a vzájemně se obohatit.

V druhé polovině týdne nás čekala misijní činnost. Ačkoliv to zpočátku možná neznělo nijak výjimečně, nakonec se z toho pro nás stala nesmírně silná zkušenost. Útulně jsme nazdobili kostel a připravili program složený z nádherného zpěvu naší francouzské kamarádky Naess a dalších svědectví. Pak se zvolilo osm odvážlivců – čtyři zvali lidi venku před kostelem (fakt borci) a čtyři příchozím vysvětlovali, co mohou uvnitř dělat (a my měli to štěstí být mezi nimi). Nabízeli jsme svíčky, možnost krátké modlitby nebo jen posezení v tichu. A lidi přicházeli a přicházelo jich hodně. Při závěrečném hromadném zpěvu Alma misionera jsme všichni byli unavení, ale neskutečně pyšní, že jsme to dokázali – že jsme doopravdy zapůsobili na lidi a ti tak mohli v kostele spolu s námi něco zakusit.

Tím vůbec největším zážitkem pak pro nás byla poslední bohoslužba v katedrále v Marseille u hrobu Evžena de Mazenod. Právě tam jsme si celý týden v sobě uzavřeli a naplno si užívali Ducha společenství. Tato poslední mše pro nás byla doslova balzámem a pohlazením po duši a ze závěrečného požehnání oblátskými kříži čerpáme dodnes.

GECO pro nás totiž bylo především o lidech. O sdílení malých okamžiků, hlubokých rozhovorů, radosti, vděčnosti i obyčejného společného bytí. Čím dál víc si uvědomujeme, že největším darem je láska a společenství. Být s druhými, naslouchat jim, sdílet s nimi radost i těžkosti a být pro ně.

Láska totiž nemusí být jen o velkých gestech. Je způsobem, jak být s druhými a pro druhé. Tím největším posláním – misií – je lásku, kterou jsme sami zakusili, nenechat u sebe, ale nechat ji proudit dál.

Když to celé shrneme, byly to dny plné horka, únavy a vystupování z komfortní zóny, ale především dny naplněné hlubokým sdílením. Pro nás to totiž nezačalo v Aix, ale už před dvěma lety v Santiagu. Santiago tehdy zasadilo semínko a Aix nám ukázalo, jak krásně dál roste. Domů si odvážíme plno nových přátelství, nezapomenutelných momentů a vděčnosti za to, že jsme toho mohli být součástí.

Anna Nováková a Ester Vopatová