K chudým a migrantům

V říjnu loňského roku vyslovil papež Lev tvrdá slova, podle nichž „zneužívání zranitelných migrantů není legitimním výkonem národní suverenity, ale spíše závažnými zločiny páchanými nebo tolerovanými státem. Přijímají se stále nelidštější opatření – dokonce politicky oslavovaná – aby se s těmito „nežádoucími“ zacházelo jako s odpadky, a ne jako s lidskými bytostmi“. Nyní přinášíme dopis, který palermský arcibiskup Corrado Lorefice zaslal 22. února, v den, kdy se v Trapani připomínají migranti, kteří se utopili při cyklónu Harry, organizaci Mediterranea Saving Humans. Další signál vzpoury křesťanského svědomí tváří v tvář cynismu a lhostejnosti vůči mnoha našim bratřím a sestrám.

Vážení a milí,
upřímně lituji, že se s vámi nemohu vydat na moře, abych pohladil rozbouřené vody našeho moře, které je stále otřesené a pobouřené dalším masakrem – nejde o tragédii! – který se odehrál v naprostém tichu vykřičeném konkrétními politickými rozhodnutími – včerejšími i dnešními –, která trestuhodně opomíjejí nezadatelná práva člověka, v rozporu s mezinárodním právem a úmluvami o poskytování pomoci. Všechny vás srdečně a upřímně objímám!

Váš dnešek je – v důsledku ztroskotání lodí v Sicilském průlivu během cyklónu „Harry“ a vzápětí po něm, ztroskotání, které způsobilo asi tisíc pohřešovaných – silným a cenným znamením, jasnou výzvou k prolomení ticha a probuzení spících očí nás všech, omámených politickými rozhodnutími, která plánují zapomenutí těch, kteří i nadále při svém hledání života, svobody a míru přeplouvají moře, posíleni právem každého muže a každé ženy na mobilitu.

Tyto oběti – tyto tváře a těla chudých, které byly vymazány – jsou dalším výsledkem nelidských rozhodnutí Evropy a Itálie, které jsou schopny pouze přijímat zákony o omezování a vyhošťování a obviňovat jako zločince ty, kteří se vydávají na moře jako „rybáři mužů a žen“ vydaných na milost vlnám. Tato lidská těla, která nám vrátilo moře, jsou jasným obviněním těch, kteří se z pouhé populistické propagandy dožadují snížení počtu úspěšných připlutí k pevnině.

Jsou to lidská těla. Stejně jako ta naše. S vlastní historií, vztahy, touhami, utrpením a očekáváními. Odepřeli jsme jim právo na důstojný život, na mobilitu, na svobodu. Nepřijali jsme je. Nešli jsme je hledat. Nyní máme povinnost, s popelem na hlavě, zavést nezbytné postupy pro identifikaci vyplavených těl a zajistit obětem důstojný pohřeb. Nemůžeme ignorovat žádost rodinných příslušníků, kteří, zmítáni utrpením, hledají své blízké.

Milé dámy a pánové, vaše gesto dnes znovu připomíná památnou otázku, kterou papež František položil celému světu během své nezapomenutelné první apoštolské cesty na Lampedusu:

„Kde jsi, Adame?“, „Kde je tvůj bratr?“ – to jsou dvě otázky, které Bůh klade na počátku dějin lidstva a kterými se obrací také na všechny lidi naší doby, včetně nás. Ale já bych chtěl, abychom si položili třetí otázku: „Kdo z nás nad touto událostí a nad událostmi, jako je tato, plakal?“ Kdo nad smrtí těchto bratří a sester plakal? Kdo nad těmito lidmi, kteří byli na lodi, plakal? Nad mladými matkami, které vezly své děti? Nad těmito muži, kteří toužili po něčem, čím by mohli uživit své rodiny?“ (Kázání, 8. července 2013).

Velkou oporou je nám návštěva Lampedusy, kterou naplánoval papež Lev XIV. na 4. července.

Drazí přátelé, duchovně se s vámi spojuji a vzývám Pána života, aby naše sestry a bratři nyní dosáhli vytouženého přijetí v Božím srdci. Jak zpíval básník: „Jaký svět leží za tímto mořem, nevím, ale každé moře má druhý břeh a já se tam dostanu.“ (C. Pavese, z Il mestiere di vivere).

Tváří v tvář tomu všemu jsme povoláni reagovat, ne jako představitelé strany nebo fanoušci týmu, ale jako ženy a muži, kteří chtějí zůstat věrní smyslu lidskosti. Ve Středozemním moři je symbolicky v sázce lidskost – jak bychom v tuto chvíli mohli nemyslet na další masakr, který se odehrává v pásmu Gazy! –, ta lidskost, která, jak se zdá, postupně mizí z horizontu současné politiky, ovládané nacionalistickými tendencemi, nemilosrdnou konkurencí, válkou proti chudým a migrantům, odmítáním druhých. To se dnes zdá být principy politického jednání, které se bezostyšně předvádějí a vyzdvihují jako hodnoty.

Nepřestávejme svým konkrétním a činorodým úsilím poskytovat hlas těm, kteří ve Středozemním moři i nadále nacházejí smrt místo života. Dejme podobu jejich snům. Říkal jsem to Palermo během posledního svátku sv. Rosálie:

„Snít společně. […] Snít o světě bez válek a útlaku; o světě bez zbraní, kde neplatí právo silnějšího; o světě, kde jsou chudí povýšeni a mocní, narcisté, svrženi ze svých trůnů; svět, kde národy chudého Jihu najdou mír a blahobyt; svět, kde barva pleti je jako duha a migranti jsou přijímáni s vřelostí jako lidské bytosti, jako bratři.“

Spojeni. Společně. Abychom „vzpomínali“, aby naše srdce byla naplněna láskou a dávala naději.

zdroj: settimananews.it
foto: pixabay.com