Křesťanství a kolonialismus

František a Lev, dva papežové, kteří díky podobným náhodám pocházejí z „konce světa“, z Nového světa: potomci Evropanů, kteří od roku 1492 dobývali tento „další“ svět, a v novější době, od konce 19. století, potomci migrantů, chudých rodin, které uprchly z Evropy do Severní a Latinské Ameriky. Chudí, kteří však napodobili genocidní styl prvních evropských kolonizátorů, ignorovali tragédii kolonizace, jako ve Spojených státech, nebo v ní pokračovali vyhlazováním domorodého obyvatelstva, aby se zmocnili jejich zemí, jako v Chile, Argentině a na jihu Brazílie.

Vrahové domorodců
Z tohoto důvodu stále převládající názor, který popisuje oba papeže, Lva a Františka, jako představitele periferních oblastí Evropy, jihu planety vykořisťovaného a marginalizovaného kapitalistickým systémem, skrývá odpovědnost evropských elit, které pokračují v kolonialismu, tedy v původním hříchu západní modernity, jehož propagátorem a garantem bylo křesťanství, katolické i protestantské. Stručně řečeno, nedošlo k sebemenšímu zpochybnění dominantního eurocentrismu a historické viny církví. Ve skutečnosti jsou oba potomky prvních dobyvatelů a nejnovějších masových vrahů domorodců z Abya Yala (domorodý název pro Ameriku, který pochází z jazyka Kuna a znamená "zralá země" nebo "země životadárné krve". Některé domorodé organizace, instituce a hnutí jej používají jako symbol identity a respektu k zemi. Termín se používá v kontextu dekolonizace a představuje odmítnutí evropských koncepcí Ameriky.)
Katolíci v Argentině a na jihu Brazílie, takzvaná třetí generace, mají statisticky velkou šanci, že jsou vnoučaty vrahů domorodců. A víme, že tento masakr není věcí minulosti. Řeknou vám to např. Guarani Kaiowa z brazilského státu Mato Grosso, kteří jsou denně napadáni a znásilňováni podnikateli z agrobyznysu: rodinami s evropskými, zejména italskými, příjmeními.
V poslední době se teologiím osvobození podařilo shromáždit důkazy, které odsuzují křesťanství jako odpovědné za koloniální tragédii, a požadují proces obrácení, který se ale nemůže omezit na posmrtnou, zbytečnou a irelevantní žádost o odpuštění, jako v případě Galilea Galileiho, ale musí ukazovat na nový způsob bytí církve.

Hrozná oslava
Je třeba připomenout, co se stalo 22. dubna 2000 v Porto Seguro v Bahii při události, která měla být oslavou 500. výročí „objevení“ Brazílie.
Záměrem vlády, který i v té době odrážel historii, jak byla vždy vyučována ve školách a zakořeněna ve veřejném mínění, bylo velebení brazilského národa, oslavovaného ve bratrství s portugalskými „objeviteli“ a požehnaného mší svatou na památku první mše v Pindoramě, kterou 26. dubna celebroval kardinál Angelo Sodano, státní sekretář Jana Pavla II. Byla to hrozná oslava, která prodloužila koloniální tragédii genocidního ničení domorodých národů, kultur, které nebyly – a nejsou – bílé a katolické.
Došlo k tvrdému a silně motivovanému protestu ze strany mnoha domorodých národů, studentů, CIMI (Misijní rada domorodých národů), aktivistů z Hnutí bezzemků aj., kteří byli při pokusu vstoupit na místo konání akce střežené vojenskou policií tvrdě potlačeni, přičemž bylo sedm lidí zraněno a sto čtyřicet zatčeno. Demonstrace se zúčastnil také předseda CIMI, biskup Franco Masserdotti, který byl sám vystaven násilí, včetně několikahodinového zatčení.
Ten, kdo nám s křišťálovou jasností odhaluje lež „objevení“ Ameriky, je Enrique Dussel. Ve své knize L’occultamento dell’altro (Utajování druhého) uvádí rok 1492 jako datum zrodu modernity, čímž popírá Habermasovu tezi, která modernitu považuje za výlučně evropský jev, a tak skrývá (i ve filozofii) dialektický vztah k neevropanům, kteří byli od roku 1492 masakrováni a „utajováni“.
Tato domýšlivost vede k tomu, že velká část evropské filozofie představuje bílého Evropana jako jediný model lidskosti, zapomínaje, že tato identita je založena na tom druhém a vznikla, když byl druhý objeven, skryt, podmaněn, poražen a znásilněn, fyzicky i duchovně vyhuben. Filozofické utajování, potvrzené a zdůvodněné velkými jmény evropské filozofie, Kantem a Hegelem, filozofy, kteří zapomínají na prvotní hřích utajování druhého a navrhují interpretaci lidské bytosti jako západního člověka. „Světové dějiny směřují z Východu na Západ. Evropa je absolutním koncem světových dějin... Světové dějiny jsou disciplínou nezkrotné přirozené vůle směřující k univerzálnosti a subjektivní svobodě.“ (Hegel, Filosofia da História Universal, citato in Dussel, 1993)

Proti každému útlaku
Co dělat? Pamatovat si, že všechny hříchy církve byly ztělesněny v agónii v Getsemanech a poraženy spolu s mocí násilí a smrti na Kalvárii. Učedníci jediného Pána, Vzkříšeného, přijímají výzvu odhalit nadvládu paláce, chrámu a trhu a bojovat proti ní.
Pro začátek se musí Evropan odpoutat od sebestředného primátu „my“ a odejít, zbaven všeho a neozbrojen, směrem k odlišnosti druhých. Je to dobrodružství plné neznámých, do kterého se katolicismus, i ve své latinskoamerické podobě, jen těžko pouští, protože vyžaduje rozklad imperiálních zvyků, doktrinálních břemen a staletých rituálů.
K posílení naděje jsme dostali radikální slovo papeže Lva, které nás utěšuje a povzbuzuje: „Zmizet, aby Kristus zůstal, stát se malým, aby byl poznán a oslavován On“.

Flavio Lazzarin
zdroj: Settimananews.it; foto: unsplash.com