O současných schizmatech

V logice synodality, která je přirozenou charakteristikou církve, vyčnívají jako disonance určité jevy, které se hemží v jejím podrostu. Církevní pohled a styl musí zachovávat vysoký profil, který je však nějakým způsobem, často zjevně a okázale, narušován skutečnostmi, které zastírají povolání k jednotě Božího lidu, což je charakteristika, která jej činí „jakoby svátostí neboli znamením a nástrojem nejen vnitřního spojení s Bohem, ale také jednoty celého lidstva“ (LG 1). Pluralita je jedna věc, ale prezentovat se světu určitými způsoby znamená někdy zradit poslání být světlem, které přitahuje a vede ke Kristu.

Sen kardinála Martiniho
Správný kritický smysl a vnitřní debata samozřejmě nejsou součástí podzemí, ale mají plnou legitimitu v synodální církvi otevřené dialogu, ve vnitřní dynamice každého organismu, který není určen k tomu, aby zůstal neměnným monolitem. Druhý vatikánský koncil, vyvolaný Duchem svatým, byl událostí, která dokázala proměnit církev, aby mohla plnit své poslání v neustále se vyvíjejícím světě.
Stejně jako kritický duch prozíravých a osvícených biskupů a teologů vtiskl koncilu překvapivý obrat, tak i kritický smysl mnoha křesťanů může být, v náležitých proporcích, hnací silou neustálé obnovy.
V církvi existuje kvas obnovy, kterou si přejí a prožívají jak pastýři v konkrétní pastorační praxi v kontaktu s lidmi, tak teologové a teoložky, kteří svými úvahami podporují pastorační činnost a odvážně otevírají nové obzory ve svých profilech a blocích s jedinečnou kompetencí, prozíravostí, jemností a konstruktivním kritickým duchem. K nim se dobře hodí vize kardinála Martiniho: „Byla doba, kdy jsem snil o církvi, která dává prostor lidem, kteří myslí dál.“

Ti z církve ne
Ve své době se vatikanista Marco Politi stal tlumočníkem obecného dojmu vůči církvi v souvislosti s tématy, která byla tehdy stejně jako dnes palčivá, dojmu „ne“. Od té doby se mnoho věcí změnilo, i když stále existují postoje, které pro většinu lidí znějí jako ne. J. Werbick tento nepříjemný pocit dobře popisuje:
„První věc, kterou od ní [od církve] slyší, je: nejsi dobrý! Základní lidská potřeba, aby mě někdo shledal dobrým a zajímal se o mé zkušenosti, je zmařena církevní komunikační komunitou, pokud ta zůstává zajatcem svého pesimismu: ne, ty a tvé zkušenosti nejste dobří! Jen Bůh tě může učinit dobrým, dát ti dobré zkušenosti. Jen v církvi se můžeš stát dobrým, pokud ji následuješ ve všem! Když se tak církev vnímá, není připravena na setkání, jakkoli přátelskou se snaží vypadat, není připravena na překvapení, na změnu. Pak je cizí čemukoliv lidskému, co vstupuje nepředvídatelným způsobem, je cizí lidem, kteří se snaží se svými zkušenostmi vstoupit nebo se s rezignací vzdalují. Pak se jí stává cizím i Bůh, Bůh dneška, který je vždy novostí, který neustále pobízí k novému začátku“ (Contro le false alternative, str. 159).
Tyto pocity vedou část věřících laiků a kněží ke kritickému postoji vůči „hierarchii“ a klerikalismu, které považují za svět lidí málo otevřených a autoritářských. V některých případech nemají úplně nepravdu, ale nelze to generalizovat.
Na Facebooku existují profily aktivované jednotlivci nebo skupinami: u některých z nich je patrné, že po každém úvodním vyjádření následuje souhrn zpráv, které znovu roznítí polemiku, někdy s nádechem zášti. Jedná se však o kritiku, která je často diktována upřímnou láskou k církvi, navzdory tónům, které jsou někdy plné zášti, zejména ze strany lidí, kteří, zklamaní, raději tiše odešli.
Existuje text K. Rahnera, který bych chtěl těmto rozhořčeným křesťanům, kteří jsou však motivováni touhou po autentičnosti ve jménu evangelia a zklamané lásky, předložit. Jde o prorocká slova zaměřená na problémy, které se objevily již bezprostředně po koncilu:
„Když mluvíme o kritice a opozici, myslíme velmi často a trochu příliš samozřejmě na církevní hierarchii a její různé představitele: faráře, biskupy, biskupské konference, papeže... Nesmíme si myslet, že pouze členové hierarchie zaujímají postoje a přijímají rozhodnutí, která jsou vystavena kritice: na jedné straně reakční hierarchie s její úzkoprsostí a na druhé straně osvícený Boží lid s jeho orientací na budoucnost. Naopak, máme alespoň stejně často a stejně úspěšné držitele úřadu, kteří navzdory autoritě, na kterou se odvolávají, ve svém myšlení a v rozhodnutích, která z něj vyplývají, odrážejí současné myšlení velké části církevního lidu“ (Opposizione nella Chiesa, str. 15-16).
Vzpomeňme na inovativní impuls encyklik a apoštolských exhortací papeže Františka a na nedávný impuls papeže Lva XIV.

Na opačném pólu... podrost
Na Facebooku jsou na opačné straně profily a blogy jednotlivců a skupin, o nichž Von Balthasar kdysi psal: „Existují fanatičtí nezletilí (v tom smyslu, že jsou integralisté), kteří trvají na rozhodném výkonu papežské autority a povyšují na dogmata věci, které jimi vůbec nejsou, jako například přijímání na jazyk nebo Bůh ví jaké zjevení Panny Marie nebo podobné věci“ (Il complesso antiromano, str. 204).
Například v profilu jedné farnosti se čte rozsáhlá výzva ve prospěch přijímání pouze do úst, která je podpořena následovně: „Přijímání se přijímá na jazyk, na kolenou. Ne jiným způsobem. Zdůrazňuje to vysoký prelát v předmluvě ke knize, která popisuje mnohonásobný ďábelský útok na eucharistii“.
S odkazem na zjevení ve Fatimě se zde hovoří o andělovi, který při svém třetím zjevení držel v levé ruce kalich, nad nímž visela hostie, a který dal „svatou hostii Lucii a krev z kalicha Jacintě a Františkovi, kteří zůstali na kolenou, zatímco řekl: „Vezměte a pijte Tělo a Krev Ježíše Krista, strašlivě uraženého nevděčnými lidmi. Napravte jejich zločiny a potěšte svého Boha.“
Toto poblouznilé poselství odhaluje znepokojivé scénáře, do nichž jsou často zapojeni i ti, kteří by měli sloužit jako průvodci, lidé, kteří se někdy chlubí několika vysokoškolskými tituly, ale pravděpodobně si neosvojili autentickou teologickou kulturu.
Příliš mnoho profilů si osvojuje tato slova o přijímání na ruku a podobných věcech a vystavuje ikonografický arzenál tvořený poněkud nápadnými anděly, sentimentálními a bolestnými obrazy Panny Marie a charakteristickým vybavením, včetně ďáblů, kterými se vyznačují.
Jsou to skupiny, které nepřijímají koncil, ignorují synodální cestu a popírají sakramentální jednotu Božího lidu. Nejsme však ještě ve schizmatu, ale v přítomnosti patologií, které potřebují pomoc, jak naznačuje T. Halík:
„Pokud se nějaká forma církve stává spíše společenstvím strachu než společenstvím víry, lásky a naděje, je nutné, aby vzkříšený Ježíš vstoupil do tohoto prostředí a vyprázdnil toto peklo, aby osvobodil tyto lidi od strachu... Nemám na mysli rituály exorcistů, ale obyčejné svědectví zdravé víry, vnitřní svobody a odvážného odporu proti obchodníkům se strachem“ (Sen o novém ránu, str. 152).

Žádný papež není dobrý
Stává se, že narazíme na skupiny, kterým žádný papež nevyhovuje. Jako ty, které se od roku 2013 postavily proti papeži Františkovi a pokračovaly v tom se sloganem „není to František“, který se objevil hned po nové volbě v extrémně levicovém deníku a o několik měsíců později jako název brožury na opačné straně: extrémy se vždy nakonec setkávají.
Jiné fundamentalistické a sedevakantistické skupiny odmítají nástupce od Jana Pavla II. dál a staví se mimo církevní společenství.
Pak je tu skupina těch, kteří se snadno uchylují k povrchním a předčasným srovnáním. Jako obvykle se nikdo neobtěžuje přečíst si důkladně projevy papeže Lva, stejně jako tomu bylo u Františka. Kdybychom pozorně sledovali učení papeže Lva, všimli bychom si hluboké shody názorů s Františkem. Dilexi te je obnovením projektu jeho předchůdce s osobními dodatky Lva, kterým není cizí proroctví teologie osvobození.
Projev Lva XIV. před FAO ze dne 16. října je obviněním, ve kterém si nebere servítky: „Na světě je asi 673 milionů lidí, kteří jdou spát, aniž by se najedli, a dalších 2,3 miliardy, kteří si nemohou dovolit adekvátní stravu“. To podle něj není „nevyhnutelný osud člověka“, ale „kolektivní selhání, etická úchylka, historická vina“. Odsoudil globalizovanou ekonomiku, současné modely rozvoje a distribuci zdrojů jako „ekonomiku bez duše, nespravedlivý a neudržitelný systém“.
Než učiníme unáhlené závěry, je třeba vzít v úvahu dvě důležité premisy: dát času čas a nechat každého, aby měl právo na svůj temperament a charakter. Papež nemůže být fotokopií svého předchůdce: každý má své zvláštní charisma ve službě církvi a papež Lev to ukazuje prostřednictvím svých projevů, které vždy souvisejí s aktuálním děním, svých návštěv, svých cest, svého stylu.

Hybridní a proteiformní schizmata
Níže nejsou zkoumány formy patologií, ale závažné involuce, které vedou ke schizmatům, která nejsou pro svět příjemným pohledem, i když jde o jevy velmi omezené. Jde o nejednoznačný proud charakterizovaný soužitím ultraprogresivních tendencí na tradicionalistickém základě, který vedl k jakési formě schizmatického katolicismu.
Mám na mysli mnoho skupin, které si nárokují označení „katolické“, ale zároveň se považují za schizmatické, čímž vytvářejí hybrid a jakousi oxymóron. Například skupiny jako Církev Magnificatu, Apoštolové nekonečné Lásky, Palmarská katolická církev, Řád sv. Charbela a další podobná sdružení rozšířená na Facebooku: Kristova katolická ekumenická církev, Italská katolická ekumenická církev…
Tyto skupiny, které se otevřeně hlásí ke schizmatu a často mají jen několik set stoupenců, se vyznačují hybridním spojením tradicionalismu a velmi pokrokových, ale arbitrárních postojů, které již samy realizovaly: zrušení celibátu pro kněze, kněžství pro ženy, sňatky mezi osobami stejného pohlaví. Jejich eucharistické obřady sahají od velmi slavnostních obřadů typu „starého ritu“, až po neformální a uvolněné obřady u stolu.
Mají také své papeže. V první z těchto skupin je přítomný údajný papež Klement XV. a v druhé dva Řehořové, XVII. a XVIII. Palmarská církev se naopak může pochlubit posloupností hned čtyř papežů: Řehořem XVII., Petrem II., Řehořem XVIII. a Petrem III.
Některé skupiny mají po celém světě nanejvýš 2 000 stoupenců, v Itálii jen několik set nebo dokonce méně. Lze předpokládat, že v průběhu času zaniknou kvůli nedostatku stoupenců: v určitém okamžiku si lidé možná uvědomí, že v jejich životě a ve společnosti existují závažnější, naléhavější a konkrétnější problémy.
Odcizováním se světu, daleko od toho, aby byli kvasem, se redukují na směšnou sebereferenčnost, která může najít stoupence pouze mezi křehkými, ovlivnitelnými a zmanipulovatelnými myslemi, rozhodně ne v kulturně vyspělé společnosti.

Klidný pohled ve světle víry
F. Antonioli a L. Verrani ve své knize Lo Scisma emerso (Rozkol vyplynulý na povrch) nemluví tolik o schizmatech, jako spíše o „konfliktech, rozkolech a mlčení v církvi třetího tisíciletí“, jak zní podtitul.
Již při čtení obsahu lze pochopit tón knihy, která si přeje církev, která vychází vstříc skutečnostem, které se vzdálily evangelnímu pohledu a nakonec došly k netransparentnosti, manipulacím a mnoha dalším negativním jevům. Perspektiva autorů je jasně inspirována evangeliem, před nímž „se všichni nacházíme jako v místnosti, ve které se náhle rozsvítí světlo. Stejně tak je dobré podívat se, jak jsme připraveni, jak se chováme, jak reagujeme. A pak se vydat tam, kam nás to světlo vede“ (str. 29).
Autoři mimo jiné poukazují také na jistou nostalgii po minulosti, ve které je nutné rozlišování ve světle evangelia. V některých případech se totiž může stát, že „kdykoli do farnosti přijde nový kněz, obvykle čerstvě vysvěcený, a přinese s sebou veškeré vybavení vetus ordo, brzy v tom kostele vzniknou rozkoly, nesmiřitelné frakce, nedorozumění a vyloučení. Nestává se to jen v našich příbězích, ale tak trochu všude, kam přijde kněz v sutaně. Problémem samozřejmě není sutana, ale vše, co v ní je ztělesněno jako mentalita, která bude směřovat k pastoraci vyloučení, rozdělení, odcizení každého, kdo se s tímto stylem neztotožňuje“ (str. 216-217).
V tomto ohledu by bylo žádoucí zavést cílená opravná opatření již od doby formace jak ve farnostech, tak v seminářích, abychom se vyhnuli tomu, že nebudeme připravovat kněze pro budoucnost, ale lidi, za jejichž honosnými oděvy se často skrývá prázdnota nebo strach z reality.
Na závěr tohoto rychlého přehledu je třeba i nadále živit klidnou vizi církve, navzdory lidským omezením: církev dialogu, která se snaží osvobodit od falešných alternativ. Církev otevřenosti bez obav, že bude příliš lidská nebo že tak bude vypadat, v klidném vědomí, že nic lidského jí není cizí. Jak to popisuje Werbick v souladu s učením papeže Františka:
„Bůh nás chce vysvobodit z našeho izolovaného vědomí a sebereference, aby nastartoval dynamiku exodu, která musí vést na periferie, kam nikdo nechce jít, protože jsou odříznuty od účasti na dobrotě lidstva; tam, kde lidé nemohou najít přístup ke zdrojům radosti a naděje, které pramení z evangelia. Opustit rigiditu sebeobrany, otevřít dveře, vyjít ven a sdílet radost evangelia, vydat se na cestu, abychom všem nabízeli život Ježíše Krista. To je vize papeže pro církev, která se jen těžko vyrovnává sama se sebou a se svou bezmocností. Fatální alternativa uvnitř/venku nemůže být překonána jasněji“ (Contro le false alternative, str. 163).

autor: Renato Borrelli
zdroj: settimananews.it; foto: pixabay.com