Papež Lev XIV.: Napiš, bratře Lve…

Doufal jsem v Bernarda, ale přišel Lev... od dlouholetého přítele a společníka od samého počátku až po důvěrníka a průvodce na institucionální cestě. Prozatím máme jen symboly a malé náznaky, abychom se pokusili něco říci o novém papeži.
Některé z nich ale můžeme seřadit a vyjádřit dojmy vyvolané vstupem prvního Američana, který kdy převzal Petrovo následovnictví, na světovou scénu. V jediném okamžiku smazal více než šedesát let církevních konspiračních teorií. Cituji komentář z chatu přátel, kteří se vyznají v církevních záležitostech: „Oblečení je krok zpět, projev je krok vpřed...“. Téměř jako by se na lodžii svatého Petra náhle objevila nečitelná schizofrenie – na okamžik znovu poskládaná dohromady. Pokud se mu podaří udržet obě roviny pohromadě, protože v tuto chvíli jsou mnohem důležitější věci než hádky babek v sákristii, možná bychom mohli udělat krok vpřed jako společenství těch, kteří jsou nadšení a nadšené následováním Ježíše.
Mír, mosty, synodalita... a ta „dokonalá radost“, kterou chtěl František skrze Lva zanechat následovníkům – radost silnější než jakékoli dveře, které ti tví vlastní lidé zabouchnou před nosem. Bude to dělat po svém a my všichni mu v tom musíme pomoci.
První Američan v Římě – a neřekl ani slovo anglicky! Použil jazyky své služby (úřadu), která ho prozatím formovala a která ho bude formovat v budoucnu: španělštinu a italštinu. Obrátil se na místní církev, jejíž byl biskupem, nejen aby na ni vzpomněl, ale také aby ji měl po boku při prvních krocích svého náročného petrinského úřadu. Jazyk srdce tak na okamžik prolomil ledy tohoto rezervovaného člověka: viděli jsme, že je schopen vřelých projevů náklonnosti. Těch, které Parolin spolu s radostí evokoval ve své homilii k teenagerům, kteří se sjeli do Říma na své jubileum.
Představil se také tím, že nám vysvětlil, kdo je: augustiniánský řeholník. Než se stal biskupem v Peru, byl generálním představeným řádu. Práce, která vám dává globální pohled a připravuje vás na kolektivní výkon vedoucí funkce. Druhý řeholník v řadě, který se stal papežem, protože je třeba být součástí společenství, nasáklý společným duchem, aby bylo možné rozbít monarchistický sólový tanec, který je skrytým pokušením petrinského úřadu – protože to má napsáno ve své DNA.
A pak radost z víry, kterou chtěl vyjádřit svou prací jako opisovač a sběratel Františkových myšlenek. Aby zůstaly zachovány: tehdy v řádu bratří, dnes doufáme, že v církvi nás všech.
Marcello Neri
Zdroj: settimananews.it, foto: vatican.va