Po 500 letech premiér katolík

Velká Británie bude mít po více než pěti staletích svého prvního katolického premiéra. Žádný římský katolík nezastával funkci předsedy vlády anglické koruny od padesátých let 16. století, kdy se královna Marie I. pokusila zvrátit průběh anglické reformace započaté za vlády jejího otce Jindřicha VIII. Tato dlouhá pauza skončí nástupem Andyho Burnhama do úřadu 20. července.

V následujících stoletích po smrti Marie Tudorovny byli angličtí katolíci vystaveni výraznému omezení jak svobody vyznání, tak občanských práv. I dnes existuje v ústavě království ustanovení, které říká, že ti, kdo „vyznávají papežské náboženství“, nemohou „zdědit, vlastnit ani požívat korunu a vládu tohoto království“. Anglie se totiž i nadále oficiálně označuje za protestantský národ, i když od držitelů veřejných funkcí se již nevyžaduje, aby složili přísahu, v níž odmítají katolickou doktrínu transsubstanciace.

Není tedy překvapivé, že předchozí premiéři zaujímali vůči katolicismu spíše opatrný postoj. Tony Blair se pravidelně účastnil mše spolu se svou katolickou manželkou a dětmi, ale s oficiálním přijetím do katolické církve počkal až do svého odchodu z Downing Street. Boris Johnson, který byl jako dítě pokřtěn v katolické církvi, byl během studií biřmován v anglikánské církvi. Svou víru nepraktikoval a posléze využil zvláštního ustanovení církevního práva a oženil se se svou třetí manželkou v katolické katedrále ve Westminsteru.

Andy Burnham, který nahrazuje Keira Starmera – otevřeně se označujícího za člověka „bez vyznání“, se narodil a vyrostl v katolické rodině a rozhodl se poslat všechny tři své děti do katolické školy. Jako člen Dolní sněmovny nehlasoval vždy v souladu s oficiálním učením církve v otázkách, jako jsou manželství osob stejného pohlaví nebo potraty. Naopak, několikrát kritizoval to, co označuje za „přísný a odsuzující“ přístup církve k právům homosexuálních osob, a v roce 2015 vyzval papeže Františka, aby v otázce manželství osob stejného pohlaví „přivedl církev do 21. století“.

Jeho politické postoje jsou komplexnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Ačkoli hlasoval proti zpřísnění legislativy týkající se potratů, v roce 2008 vyvolal nelibost v progresivních kruzích, když – neúspěšně – podporoval zachování povinnosti klinik provádějících umělé oplodnění zohledňovat „potřebu otce“, což lesbickým párům ztěžovalo přístup k technikám asistované reprodukce. Podobně vyjádřil také silné výhrady při loňské parlamentní debatě o zákonu o asistované sebevraždě, a to nikoli na základě toho, že by se výslovně odvolával na pro-life principy, ale tím, že poznamenal, že by takovou reformu nemohl podpořit, dokud budou britské hospice i nadále trpět vážným nedostatkem finančních prostředků.

Burnham tedy rozhodně není „rozený“ katolík, který by již svou víru opustil, jak někteří tvrdili. Minulý měsíc, když se vrátil na své místo v parlamentu, se rozhodl složit přísahu na Jeruzalémskou bibli, překlad hojně používaný katolickými poslanci Dolní sněmovny.
Říká se, že se poměrně pravidelně účastní mše, i když se rád označuje za „ne zvlášť náboženského“. Nejvýznamnější aspekt jeho víry je však možná jiný. V roce 2015 Burnham jasně prohlásil: „Sociální nauka katolické církve je základem mé politické vize.“

Burnham si tyto zásady osvojil již jako chlapec. Mezi jeho úkoly coby ministranta totiž patřilo pouštět nahrávky kázání liverpoolského arcibiskupa Dereka Worlocka, které byly nahrávány na magnetickou pásku a distribuovány do farností diecéze, aby si je věřící mohli o některých nedělích v roce poslechnout.

Ekonomická revoluce Margaret Thatcherové měla devastující dopady na dělnické komunity v severní Anglii. Zavírání velkých průmyslových podniků a velmi tvrdý střet s Národním svazem horníků vyvolaly nejostřejší sociální konflikt v britské průmyslové historii.

Arcibiskup Worlock, který se účastnil všech zasedání Druhého vatikánského koncilu, patřil k nejoddanějším zastáncům sociálního evangelia. „Mohu se modlit za duši svého bližního,“ prohlásil jednou, „ale nemohu se odvrátit od toho, jak žije: od jeho blahobytu, jeho svobody, jeho prosperity či chudoby, od jeho domova, jeho práce a od všeho, co se týká jeho života.“

V konzervativních kruzích vlády ve Westminsteru byl považován za nebezpečného radikála, což byl názor sdílený i mnoha lidmi ve Vatikánu, zejména poté, co požádal Pavla VI., aby přehodnotil zákaz antikoncepce pro manželské páry. Společně s anglikánským biskupem z Liverpoolu Davidem Sheppardem však sehrál rozhodující roli při zacelování hlubokých rozporů ve městě, posilování vzájemné důvěry a podpoře oživení místních komunit. Oba biskupové společně napsali knihu Better Together: Christian Partnership in a Hurt City („Lepší společně. Křesťanské partnerství ve zraněném městě“) a jejich ekumenický vztah se stal natolik intenzivním, že někdo dokonce s nadsázkou prohlásil, že „zrušili protestantskou reformaci alespoň v jednom městě“.

Na Andyho Burnhama, který byl tehdy ještě teenager, měl Worlock rozhodující vliv. Velká většina učitelů na jeho katolické škole totiž v Labouristické straně viděla nejkonzistentnější politický výraz sociálního evangelia. „Existovala a stále existuje,“ vzpomíná Burnham, „přímá souvislost mezi tím, co jsem se učil ve škole a v kostele, a hodnotami Labouristické strany.“

Burnham, velký fotbalový fanoušek, fandí Evertonu, týmu, který historicky žil ve stínu svých úspěšnějších městských rivalů v Liverpoolu. Rád opakoval, že jeho identitu formovaly tři instituce: Everton Football Club, Labouristická strana a katolická církev. „V tomto pořadí,“ žertoval. Ale hned s větší vážností dodával: „Vždy jsem si myslel, že mezi všemi třemi existuje společná nit: péče o nejchudší, smysl pro solidaritu a sdílené dědictví hodnot.“

Encyklikou, která nejlépe vystihuje vztah budoucího premiéra k jeho víře, je Rerum Novarum Lva XIII. Tato encyklika, vydaná v roce 1891, položila základy sociální nauky církve a navrhovala rovnováhu mezi právy dělníků a právy – spolu s povinnostmi – podnikatelské třídy v kapitalistické společnosti procházející hlubokou proměnou. Burnhamova politická vize ale vychází spíše z konkrétní zkušenosti než z abstraktního teologického uvažování.

Jeho první velký programový projev jako designovaného premiéra, pronesený minulý měsíc, byl plný explicitních i implicitních odkazů na principy katolické sociální nauky: úctu k důstojnosti člověka, rovnováhu mezi solidaritou a subsidiaritou a hledání společného dobra.

Burnham nastínil rozsáhlý program hospodářské obnovy a reindustrializace země, založený na hlubokém „vyrovnání mocenských poměrů“. Část rozhodovacího centra vlády by totiž měla být přesunuta z Londýna do Manchesteru, města, jehož byl až donedávna starostou a které pod jeho vedením zaznamenalo hospodářský růst dvojnásobný oproti celostátnímu průměru. Cílem je učinit z něj nové politické a správní centrum schopné podpořit hospodářský rozmach dlouhodobě opomíjených severních regionů.

Návrh na přesun důležitých pravomocí z Westminsteru do regionů nepředstavuje pouze správní reformu. Vrací hlavní roli komunitám a občanům, kteří zůstali na okraji politického života, v plném souladu s katolickým principem, podle něhož každý člověk, stvořený k obrazu Božímu, má svou vlastní a nezcizitelnou důstojnost.

Tento přístup odkazuje na konstituci Gaudium et spes Druhého vatikánského koncilu, podle níž politické instituce existují ve službě člověku, a nikoli naopak. Odkazuje také na Centesimus annus  Jana Pavla II., která úzce spojuje lidskou důstojnost s odpovědnou účastí na společenském a politickém životě, a navazuje na důraz, který klade papež František v encyklice Fratelli tutti, kde se uvádí, že žádný národ ani žádné území nesmí být považováno za „odpad“ ani ponecháno ekonomickými a politickými systémy v pozadí.

Burnhamovo odhodlání postavit pro méně majetné rodiny více bytů, než kolik jich bylo postaveno kdykoli v posledních padesáti letech, odpovídá další základní potřebě lidské důstojnosti. I jeho odhodlání přiznat odbornému a profesnímu vzdělávání stejnou důstojnost jako akademickému vzdělávání silně odkazuje na Laborem exercens, v níž Jan Pavel II. uvádí, že důstojnost práce vyplývá z důstojnosti pracující osoby, a nikoli z jejího společenského postavení či ekonomické produktivity.

Přemístění důležitých rozhodovacích center vlády mimo Londýn představuje příkladnou aplikaci principu subsidiarity, který je protijedem proti pokušení státu přebírat funkce, které mohou být stejně účinně vykonávány nižšími úrovněmi společnosti. Tuto pokušení Pius XI. v encyklice Quadragesimo anno označuje za „závažné zlo“. Když Burnham tvrdí, že „růst nelze vnucovat shora, ale lze jej pouze pěstovat zdola“, vyjadřuje v sekulárním jazyce právě tento princip.

Vedle subsidiarity je druhým velkým pilířem sociální nauky církve solidarita. Právě tento princip inspiruje Burnhamovo úsilí o podporu „růstu v každé čtvrti a naděje v každém srdci“, spolu s hledáním politiky, která by byla méně konfliktní a méně poznamenaná trvalým protikladem.

I jeho slib zajistit „větší veřejnou kontrolu nad základními službami“ – od vody po energii, od bytové výstavby po dopravu – odkazuje na jedno z pevných témat sociálního učení papežů. Lev XIII., Pius XI., Jan XXIII., Jan Pavel II., Benedikt XVI. i František uznávali, byť s různými důrazy, hodnotu tržní ekonomiky; zároveň však zdůrazňovali, že „správné uspořádání hospodářského života“ nelze „nechat na volné hře konkurenčních sil“ a že veřejná moc musí, když to vyžaduje spravedlnost a společné dobro, zasáhnout. Současný papež, Lev XIV., tento směr znovu potvrdil, když prohlásil, že „ekonomika a podnikání mohou a musí být nástroji začlenění a spravedlnosti“.

Andy Burnham je mnohem charismatičtější politik než odstupující premiér. Mluví jazykem každodenního života, jazykem domácností a rodin. Vyhýbá se teologickému jazyku stejně jako ideologickému. Jeho slovník je především morální: hovoří o spravedlnosti, důstojnosti, sounáležitosti a sdílené odpovědnosti. Kořeny tohoto jazyka se zdají být jednoznačné.

zdroj: settimananews.it
foto: pixabay.com