Rozhovor s oblátským biskupem v Paraguayi

Miguel Fritz je naším spolubratrem misionářem oblátem, který se v r. 1955 narodil v Hannoveru jako Michael Fritz. Už přes 40 let ale žije a působí v Paraguayi. Na znamení své blízkosti k tamějším lidem a opravdové inkulturace přijal oficiálně jméno Miguel. Studoval antropologii, je znalcem místních jazyků. Tři roky působil jako provinciál oblátské paraguayské provincie, šest let pak byl generálním radním v Římě. V dubnu 2025 ho papež František jmenoval apoštolským vikářem vikariátu Pilcomayo. Biskupské svěcení přijal v červenci téhož roku.

Migueli, před rokem jsi byl vysvěcen na biskupa. Co se pro tebe od té doby změnilo?
Než jsem se stal biskupem, působil jsem již dva a půl roku jako správce apoštolského vikariátu a předtím dvakrát jako generální vikář. V Paraguayi žiji již 41 let, většinu času v Chacu. Tato oblast, lidé i oblasti mé působnosti mi byly dobře známé. Největší rozdíl spočívá v tom, že se na mě lidé dívají jinak a oslovují mě jinak. Paraguayci kladou velký důraz na tituly a hodnosti. Teď mi všude říkají „Monseñor“. Přitom jsem nikdy necítil touhu být autoritou. To mi není vlastní. Ale očekává se to ode mě, například od mnoha diecézních kněží. Autorita mi však také přináší viditelnost. Více lidí se se mnou snaží navázat kontakt, například politici, což mohu využít. Před nějakou dobou jsme měli případ ženy, která byla velmi nemocná. A když jsi v Paraguayi nemocný, potřebuješ peníze. Zavolal jsem starostovi a guvernérovi – a problém byl vyřešen.

Polovinu obyvatel vikariátu tvoří domorodci. Strávil jsi obzvláště hodně času s příslušníky národu Nivaĉle (domorodci žijící v oblasti Gran Chaco). Co jsi se od nich naučil o vedení?
Znám několik generací náčelníků Nivaĉle. První generace byla negramotná, ale stoprocentně se ztotožňovala se svou kulturou. Pro tyto náčelníky byla jejich reputace v komunitě velkou věcí. Pro svůj lid obětovali vše, protože se to od nich očekávalo. Sami měli třeba jen jedny kalhoty, a když bylo jídlo, sami se ho vzdali, aby ostatní měli co jíst. Totéž platilo i pro ženy. Nivaĉle jsou matrilineární kultura (příbuzenství nebo dědění majetku či moci je v ženské linii). Prestiž ženy vyplývala z toho, kolik jídla dokázala rozdělit. Úkolem jejího muže bylo jídlo obstarat.
Situace se změnila, když v regionu vzrostl vliv bělochů. Bylo nutné navázat kontakty s nevládními a státními organizacemi. To staří náčelníci nedokázali. Také role žen se změnila, když do Chaca přišli misionáři a vojáci. Byli to samí muži – a mluvili s muži v kmenech, ne se ženami.
Následující generace náčelníků kmene Nivaĉle byly do jisté míry ovlivněny španělsky mluvící kulturou. To zlepšilo jejich možnosti spolupracovat se státními aktéry. Politika v Paraguayi je však často zkorumpovaná – a to se přeneslo i na nové vůdčí osobnosti kmene Nivaĉle. Už nemyslí v první řadě na svůj lid, ale na sebe a na svůj vlastní klan. Z toho, kdo sloužil všem, se tak stal ten, kdo si nejvíce slouží sám sobě.

Kromě světského vedení existuje i vedení duchovní. Jak tradičně vypadá u Nivaĉle?
Duchovní vedení měli na starosti šamani. Byli zodpovědní za rovnováhu s přírodou, mohli prosit o déšť, léčili nemoci a nastolovali mír.
Když přišli běloši, přinesli s sebou nové nemoci, jako je chřipka nebo tuberkulóza. Proti nim byli šamani bezmocní. K tomu se přidala ještě konkurence ze strany misionářů. Domorodci se ocitli mezi dvěma ohni: Šaman říkal: „Nechoď za knězem, ten tvé dítě zabije.“ Kněz říkal: „V žádném případě nechoď za šamanem, to je pověra.“ My jsme se však poučili: Domorodci i nadále vyhledávají jejich schopnosti. Před 25 lety jsme proto začali organizovat setkání šamanů. Někteří z nich se stali křesťany, dokonce i katechety. Mluvili jsme s nimi o tom, jak je možné skloubit obojí.

Jak konkrétně vypadá služba biskupa v místní farnosti?
Biskup má být otcem svých kněží a všech pastoračních spolupracovníků. To je pro mě nejdůležitější. K tomu patří i to, že se nesmí jednat bez vědomí místních duchovních, ale vždy v souladu s nimi. Začíná to už v malém: když jsem třeba v neděli doma, nechci zůstat jen ve své katedrále. Zeptám se tedy faráře, do které farnosti mě chce poslat.

Jak žiješ jako biskup?
Žiji v komunitě s ostatními misionáři obláty, i když jako biskup bych to nemusel. Pro mě je to však velké požehnání. Jsme čtyři: jeden bratr, dva kněží, z nichž jeden je ze Zambie, další dva pocházejí z Paraguaye, a já, tedy tři národnosti. Bratr právě oslavil třicátiny, oba kněží jsou ve čtyřicítce a já jsem ten starý pán. Modlíme se společně, jíme společně a hrajeme spolu karty – Canastu.

Vedoucí pozice s sebou často přinášejí i osamělost, zvláště když je třeba učinit těžká rozhodnutí. Jak se s tím vyrovnáváš?
Často mám bezesné noci. Jsou situace, kdy velmi silně pociťuji zodpovědnost, protože musím rozhodnout o něčem, co mi dělá potíže. Jsou témata, která nemohu vnést do společenství. Ale opravdu osamělý se necítím. Navíc jsem se v průběhu času naučil, že existují problémy, které nedokážu vyřešit, a tam mohu jen důvěřovat Bohu – a On najde cestu.

zdroj a foto: derweinberg.org