Setkání zůstává zásadní

Přibližně před deseti lety, když jsme slavili dvousté výročí založení Misionářů z Provence (budoucích OMI), si generální kapitula zvolila za téma „Evangelizare pauperibus misit me”. Letos, kdy si připomínáme dvousté výročí schválení naší „knihy života“, tedy konstitucí misionářů oblátů, nám tato věta znovu jasně vyvstává před očima. Obě tato výročí poukazují na jedinou skutečnost. Jsme posláni, abychom kázali radostnou zprávu chudým. To zůstává jádrem našeho povolání jak nás oblátů, tak celé naší oblátské rodiny.

Toto povolání se projevuje konkrétním způsobem. Při své nedávné návštěvě Namibie jsem viděl obláty zapojené do mnoha podob misie: kaplanství ve věznicích, péče o děti žijící v chudobě, služba křesťanským komunitám na odlehlých místech a přijímání misií, kde jiní řeholníci už zůstat nemohou. Co bylo v tom všem nejvýraznější, byla ochota spolubratří oblátů pomáhat těm nejchudším z chudých.

Stejný duch je přítomen všude, kde obláti slouží. V Indii, Bangladéši, Thajsku, Vietnamu, na Filipínách, v Kanadě, Peru, Bolívii, na Srí Lance, v Zimbabwe, na Madagaskaru a jinde obláti již mnoho let slouží domorodým obyvatelům a opomíjeným komunitám. V Austrálii, Hongkongu, Indonésii, v naší kanadské provincii Assomption, ve Spojených státech, Španělsku, Itálii, Polsku, Francii, v Anglo-irské provincii, Namibii, Kamerunu a Jižní Africe existuje silná tradice misie s mladými lidmi. Jde o různé kontexty, ale závazek sloužit chudým zůstává neměnný.

Vzpomínáme také na ty, kteří pokračují ve své misii v obtížných a nebezpečných situacích, jako je Ukrajina, Nigérie, Haiti a Laos. Mnoho dalších oblátů slouží nenápadně, bez uznání, bez viditelnosti v publikacích nebo na sociálních sítích. Jejich práce často zůstává neviditelná, ale je věrná a vytrvalá.
Mluvit o této naší službě neznamená být sebestřednými. Je to připomenutí povolání, které bylo dáno každému pokřtěnému. Misie je součástí podstaty církve. Svatý Evžen de Mazenod nabádal své misionáře obláty, aby pomáhali lidem růst v lidské důstojnosti, pomáhali jim žít jako křesťané a doprovázeli je ke svatosti jako Boží synové a dcery.

Papež Lev XIV. nám připomíná, že lásku k Bohu a lásku k chudým nelze oddělit. Kristus nám říká, že chudí budou vždy s námi, a zároveň slibuje, že on sám s námi zůstane. Právě v chudých se i dnes dál obrací na svou církev. (Dilexi te, č. 5).

Toto porozumění je zakořeněno už v našich počátcích. 25. ledna 1816 se svatý Evžen a jeho první společníci rozhodli žít společně v bývalém klášteře karmelitek v Aix-en-Provence. Od samého počátku byla jejich misie zaměřena na ty nejopomíjenější: mladé lidi, vězně, chudé dělníky a obyvatele odlehlých vesnic. O deset let později, po papežském schválení jejich řehole, se misionáři z Provence stali misionáři obláty Panny Marie Neposkvrněné. S uznáním papeže Lva XII. se z malé místní skupinky stala papežská kongregace, připravená sloužit církvi tam, kde to bylo nejvíce potřeba.

Předmluva našich konstitucí vyjadřuje tento misijní elán velmi jasně. Tváří v tvář utrpení světa byli zakladatelé připraveni, pokud to bude nutné, obětovat svůj život za spásu lidí. To zůstává i dnes horizontem misijního života: aby chudí slyšeli evangelium, aby lidé nalezli spásu v Kristu a aby všichni poznali svou důstojnost Božích synů a dcer.

Misionáři nemohou zůstat lhostejní k potřebám druhých. Svatý Evžen nás povzbuzoval, abychom nešetřili žádným úsilím při rozšiřování Kristova království. To znamená oslovovat lidi, zejména ty, kteří jsou chudí, opuštění nebo zanedbávaní. Hledání útěchy nebo izolace je v rozporu s misijním povoláním.

Misie má různé podoby. Někteří obláti zastávají různé úřady, vedou školy nebo vykonávají službu s menším přímým kontaktem s chudými. Jiní žijí s nemocí, stářím nebo omezenou pohyblivostí. Všichni však zůstávají misionáři. Modlitbou, přítomností a věrností pokračují v hlásání evangelia. Někteří nabízejí modlitbu jako hlavní misijní práci. Jiní zůstávají v kontaktu s lidmi díky času a silám, které mají k dispozici.

Zároveň je ale třeba být upřímní. Je možné se stáhnout z reálného kontaktu s lidmi a jejich životy. Digitální média mohou pomoci při evangelizaci, ale nenahrazují přítomnost. Setkání zůstává zásadní.
Z tohoto důvodu je nutné pravidelné rozlišování. Sám Ježíš se stahoval do ústraní, aby se modlil (srov. Lk 5,16). Musíme si klást jednoduché otázky. Je Kristus středem mého života? Mluvím s ním každý den? Žiji bratrství v komunitě? Setkávám se s chudými a těmi, kteří jsou společností ignorováni? Tyto otázky nám pomáhají zůstat věrní našemu povolání.

Jsme misionáři. Jsme vychováni k evangelizaci. Slova svatého Pavla zůstávají přímá: „Běda mi, kdybych nehlásal evangelium!“ (1 Kor 9,16). Výzvy přetrvávají, ale misijní horlivost kongregace je i nadále velmi reálná. Obláti byli kdysi označováni za odborníky na obtížné misie. Tento popis platí i dnes. Po celém světě pokračují ve službě v náročných podmínkách, s vytrvalostí a odhodláním.

Znamením naděje jsou mladí obláti. Mnozí z nich vyjadřují touhu sloužit mimo svou vlastní kulturu. Jsou připraveni učit se cizí jazyky, vstupovat do nových kontextů a žít v mezikulturních komunitách. Mnozí mi jednoduše řekli: „Jsem připravený být poslán kamkoli mě generální představený pošle.“ Tato připravenost dává naději pro budoucnost kongregace.

Tento náš jubilejní rok je rokem milosti. Z malého začátku v Provence se kongregace stala celosvětovým misijním společenstvím pod ochranou Panny Marie Neposkvrněné. Jsme misionáři mezi chudými, posláni, abychom hlásali Ježíše Krista, který je Cesta, Pravda a Život.

Bývalý generální představený, otec Théodore Léon Labouré, O.M.I., jasně vyjádřil, co je jádrem oblátského života. Náš program, řekl, je již obsažen v našich konstitucích a v naší tradici: „Evangelizare pauperibus misit me”. A na konci života zůstává naděje, že budeme moct říct: „Pauperes evangelizantur”.

Ať to zůstane naším každodenním vodítkem. Každý den začínejme slovy „Evangelizare pauperibus misit me“ a mějme naději, že na konci budeme moct upřímně říct: „Pauperes evangelizantur“.

Krásné 210. výročí našeho založení!
LJC et MI!

Henricus Asodo Istoyo, OMI

generální asistent pro formaci