Teolog v „rozhovoru“ s „Dilexi te“: tajemná moudrost chudých

„Kristus se na kříži nečekaně dotýká chudých v jejich utrpení, dotýká se mnoha lidí, kteří říkají: „I na mě plivali, i já jsem padl, i já jsem byl ponížen“; proto „při pohledu na ukřižovaného Ježíše chudí slyší: Zamiloval jsem si tě“. Takto teolog Frédéric Marie le Mehauté, provinciál minoritské provincie Francie-Belgie, zdůrazňuje hodnotu „tajemné moudrosti chudých“. Francouzský františkán, který již dvacet let stojí po boku těch, kteří žijí v existenciální nejistotě, vystoupil 9. října při představení první apoštolské exhortace Lva XIV. Dilexi te, podepsané 4. října a zaměřené na lásku k chudým.

Tato apoštolská exhortace je textem, který byl započat za pontifikátu papeže Františka a dokončen Lvem XIV. Jaké stopy v něm jeden i druhý papež zanechali?
Je zajímavé, jak obtížné je v textu stopy jednoho a druhého rozlišit. Samozřejmě, mnoho citátů papeže Františka je převzato z jeho předchozího dokumentu, ale domnívám se, že nový text je velmi soudržný. Nejde o dokument typu patchwork, který obsahuje kousek Františka a kousek Lva; je zde skutečně cítit velká soudržnost, což je známkou toho, že byl text plně přijat oběma.

Nejsme v oblasti dobročinnosti, ale v oblasti zjevení. Cituji: „Kontakt s těmi, kteří nemají moc ani velikost, je základním způsobem, jak se setkat s Pánem dějin. V chudých nám má stále co říct.“ Co nám tedy Pán chce v chudých, na které máme tendenci zapomínat, říct?
To je právě ta otázka. Papež František mluvil o tajemné moudrosti nejchudších. Evangelium říká: „Tyto věci jsi skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým.“ Je těžké říci, co je skryto a co je zjeveno těm či oněm. Myslím, že je to především otázka vztahů: kritérium pravdy nelze hledat v souladu s dogmatem, ale ve vztahu ke konkrétním tvářím, a to zejména k tvářím nejchudších. To je to, co dokument naznačuje, tento efekt zjevení, který nám říká, že praktikování lásky není jednoduše důsledkem naší víry; právě v setkání s nejchudšími poznáváme tvář pravého Boha. Toto kritérium pravdy, kterým je setkání s nejchudšími, nacházíme skutečně v celé apoštolské exhortaci.

Dynamika, která vychází právě z tohoto vztahu s konkrétními tvářemi, je v textu opravdu patrná. Najdeme tu samozřejmě mnoho odkazů na chudé v tradici, v Písmu, u církevních otců a velkých svatých. I Bůh si vybírá chudé, a to je mimochodem tématem druhé kapitoly: je to pro vás výzva k znovuobjevení blahoslavenství?
Jistě. Nejchudší jsou mistři v blahoslavenstvích. Jsme vyzýváni, abychom poodstoupili, změnili své místo, a viděli svět jejich očima. Pokud nejsme v tomto místě ukotvení, v tomto životně důležitém, existenciálním místě, nemůžeme zjevení pochopit. Existuje rčení, že chudí jsou učiteli evangelia. V mé zkušenosti se skupinami lidí, kteří žijí v existenciální nejistotě, mě vždy udivuje, že když se dívají na Ježíše na kříži, tak se s ním zcela ztotožňují a nechápou kříž na základě intelektuálních úvah, ale na základě vlastní zkušenosti. Tento efekt aktualizace velikonočního tajemství v životě nejchudších je naprosto fascinující, je jádrem té tajemné moudrosti, kterou život nejchudších je.

To, že se při pohledu na ukřižovaného Krista cítí tito chudí, tito lidé v nejisté situaci být Kristem osloveni právě skrze svou chudobu, je tedy téměř intuitivní?
Přesně tak: jsou jím osloveni, náhle a nečekaně. To vlastně vyjadřuje název apoštolské exhortace „Zamiloval jsem si tě“. Chudým se Kristus na kříži stává náhle blízkým právě v jejich utrpení, stává se blízkým mnoha lidem, kteří říkají: „I na mě plivali, i já jsem upadl, i já jsem byl ponížen“. Protože Ježíš na kříži odpouští, otevírá ráj dobrému lotrovi a i dál miluje. Když se chudí dívají na Ježíše na kříži, tak ve skutečnosti slyší: „Zamiloval jsem si tě“.

Církevní otcové říkali, že chudí jsou privilegovanou cestou k Bohu. To se píše i v této apoštolské exhortaci. Jakým způsobem je služba chudým konkrétním vyjádřením víry ve vtěleného Boha, ve vtělené Slovo?
Pro ty, kteří neudělali zkušenost velké životní nejistoty, vtělení stále probíhá. Nevím, co to znamená žít pod mostem, mít hlad a žízeň, stydět se natáhnout ruku a snášet pohledy lidí, kteří mě zkoumají. Právě tam nám nejchudší otevírají cestu, protože stojí na existenciálních periferiích, odkud nás volají a říkají nám, že Bůh přišel až sem. Bůh přichází k nám všem, protože dorazil až na konec lidstva a lidství.

Jste františkán, prostřednictvím svého řeholního povolání jste si zvolil i formu chudoby. V apoštolské exhortaci se hovoří o řádech, které vznikly ve středověku v návaznosti na svatého Františka a další zakladatele žebravých řádů. V čem se však vámi zvolená chudoba liší od chudoby, o které jste hovořil a jejíž jste privilegovaným svědkem?
Velmi mě poznamenala jedna z mých prvních zkušeností, když jsem se setkal s lidmi z „čtvrtého světa“ v oblasti Toulouse. Představil jsem se, že jsem řeholník, a na konci setkání ke mně jeden z nich přišel a zeptal se mě, co to je řeholník. Jako čerstvý absolvent noviciátu jsem mu vysvětlil, že je to někdo, kdo složil slib čistoty, poslušnosti a chudoby. Stále před sebou vidím toho muže, jak mě obejme svou velkou paží, přitáhne mě k sobě a řekne: „Nemluv mi o chudobě, protože nevíš, co to je.“ To mě velmi zasáhlo. V čem jsem opravdu chudý? Mám bratry, lidi, co mě mají rádi, mám co na sebe, co jíst. Rozhodně nejsem chudý jako ti, co žijí na ulici. V apoštolské exhortaci papež říká: „Upřímně děkuji všem, kteří se rozhodli žít mezi chudými: těm, kteří je nenavštěvují jen občas, ale s nimi a také jako oni žijí.“ Musím se ptát, jakým způsobem je „chudoba“, kterou jsem si zvolil, prostředkem setkání s lidmi, kteří si tento způsob života nezvolili. Chudobu lze prožívat jako jakýsi sportovní výkon, když v zimě nezapneme topení, spíme na pryčně, … Nechtěl bych ale odrazovat ty, kteří by tuto formu askeze chtěli praktikovat. Jakým způsobem však tato praxe oslovuje ty, kteří skutečně spí na ulici, pod mosty?

Dilexi te také připomíná, jak nás chudí evangelizují. Dělají to tím, že zviditelňují křehkost, od které příliš často odvracíme zrak, nebo jde o něco víc? Jak se na tuto evangelizaci ze strany chudých díváte?
Evangelizace ze strany chudých – tedy nás skrze ně – vychází především z originálního čtení Písma svatého. Chudí kladou při čtení Slova důraz na jiné aspekty: věnují pozornost některým aspektům, samozřejmě jde o Ježíšův vztah právě k nejchudším, a činí jej reálným. To je první účinek. Druhý účinek se týká vtělení, tedy antropologické roviny. Chudí nám pomáhají jít až na dno antropologie, tak jako Kristus šel až na dno lidskosti. Když se říká, že Bůh se stal člověkem až do hloubky, myslím, že nikdo nemůže lépe pochopit tuto „hloubku“ než ti nejchudší, ti, kteří jsou nuceni ji prožívat.

V této apoštolské exhortaci Lev XIV. v návaznosti na Františka hovoří také o migrantech a vězních, dalších formách chudoby, které možná příliš rychle oddělujeme od materiální chudoby. Bylo důležité, aby to bylo v textu uvedeno?
V každé lidské skupině bude vždy někdo chudší než my, i v našich skupinách sdílení Slova s lidmi v nejisté životní situaci. Ti, kteří se jich účastní, jsou již součástí sítě vztahů, a proto v jistém smyslu již nejchudší nejsou. Jak tedy znovu oslovit nejchudší? Jak zůstat vždy „znepokojeni“ existencí mužů a žen, kteří žijí v otřesných životních podmínkách? Tento pohyb mi připadá velmi důležitý, vyvádí nás ze sociálních kategorií, vnáší dynamiku, směr, naději.

Dilexi te vychází v roce 2025, v roce jubilejního roku. Rok, ve kterém Bůh nakonec řekne „zamiloval jsem si tě“ každému poutníkovi, který projde Svatou branou. Je podle vás tento text výsostně jubilejní?
Věřím, že naděje je i tady opět ústředním slovem. Co se můžeme naučit od chudých? Naději. Nejchudší jsou ti, kteří nemají zásoby v ledničce ani jiné místo, kde by si mohli odpočinout. A když jste na dně, zbývá vám jen naděje. To je věta, kterou často slýchám, když mluvím s lidmi v nezajištěné situaci. To znamená, že nemáme jinou možnost než důvěřovat Bohu, který nám říká, že v určitém okamžiku zasáhne. A právě v tom může být tento jubilejní rok naděje, prožívaný od nejchudších, nadějí pro všechny. Když mluvíme o „preferenční volbě pro chudé“, nesmíme nikdy zapomínat, že Bůh dává spásu všem, ale – jak je uvedeno v exhortaci – především chudým. To znamená, že spása k nám přichází především skrze ně. To nás nutí přehodnotit všechny naše kategorie a naše teologické koncepty právě od našeho vztahu k nejchudším.

Je pro vás, který již dlouhou dobu doprovázíte chudé lidi v jejich nezajištěné budoucnosti, v této apoštolské exhortaci něco, co vás zasáhlo?
Zasáhla mě papežova výzva adresovaná všem křesťanům, aby se neomezovali na občasné návštěvy chudých, ale aby žili s nimi a žili jako oni. V této výzvě je určitá radikálnost, kterou považuji za velkolepou a zároveň děsivou. Myšlenka tvořit a vycházet při tom od nejchudších je v mých očích velmi důležitá. Pokud budeme budovat od silných, budeme mít logiku postupného začleňování chudých a budeme je hledat na okrajích a periferiích. Ve skutečnosti však budou pořád existovat ještě chudší, vzdálenější, které se nám nepodaří dosáhnout. Pokud však změníme logiku a řekneme, že „vše je třeba budovat od těch, kteří jsou nejvzdálenější“, pak bude možné skutečně zahrnout všechny. Právě proto, že budeme hledat ty, kteří jsou nejdále, nakonec budeme moci oslovit všechny. Je nutné změnit paradigma.

zdroj: vaticannews.va
foto: unsplash.com