Trumpovské impérium a Čapkův Archimédés

Zoufale se snažím najít nějakou logickou souvislost, která by mi umožnila se alespoň pokusit pochopit, co se ve světě děje, proč se odehrává tento šílený tanec na okraji propasti. Sleduji zprávy, snažím se udělat si obrázek. Snažím se naslouchat těm, kteří toho vědí víc než já: vážím si těch, kteří dokážou držet krok a uspořádat do logické struktury události, které se každou hodinu odehrávají na velkém jevišti světa, kteří se nenechají překvapit peripetiemi na scéně, které zamíchají karty a převrátí principy, které jsme dosud považovali za neměnné, kteří s chvályhodnou tvrdohlavostí vytrvale usilují o to, aby odhalili vzorec, který nám může otevřít nové světy, vysvětlující klíč, ospravedlnění, které inteligentně propojí bezprostřední a vzdálené příčiny.

Snažím se tomu porozumět, ale přiznávám, že spletité geopolitické intriky mě dnes více než kdy jindy matou a tváří v tvář neprostupné spleti současnosti se mi myšlenky, i když se snažím je rozmotat, zamotávají a vyčerpaně se hroutí.

Vracím se tedy k listování starými stránkami. A tentokrát se chci vrátit k příběhu Archiméda a jeho smrti v Syrakusách.

Římské dobytí Syrakus
V průběhu 5. a 4. století př. Kr. se malý Řím sedmi králů, který se stal republikou, vydal dobývat národy obývající Apeninský poloostrov. Poté, co v roce 290 př. Kr. ukončil Řím válku se samnitskými kmeny, začal se dívat přes moře na Sicílii, ostrov bohatý na obilí a strategicky umístěný uprostřed Středozemního moře.

Mezi 8. a 3. stoletím př. Kr. byla Sicílie skutečným řecko-kartaginským společenstvím, rozděleným na oblasti púnského vlivu na západě a oblasti řeckého vlivu na východě, s místními domorodými obyvateli (Sikulové, Sikanové a Elymové), kteří se různými způsoby pokoušeli vymanit se z konfliktů mezi novými pány, buď bojem za vlastní nezávislost, nebo spojenectvím s jedním či druhým soupeřem.

Příchod Římanů narušil na ostrově již tak křehkou rovnováhu a na konci první punské války v roce 241 př. Kr. byla kartaginská území na Sicílii začleněna do res publica jako provincie spravovaná římským magistrátem. Ne celá Sicílie však byla podrobena: na východním pobřeží dokázaly řecké Syrakusy, hrdé na svou slavnou minulost a silné díky přítomnosti panovníka jako byl Hierón II., udržet svou autonomii ještě po dobu třiceti let.

Hierón byl inteligentní, vzdělaný a navíc dlouhověký státník, což mělo své politické důsledky. Navázal dobré sousedské vztahy s Římany a navázal důležité vztahy s helénistickým Východem, aby zajistil mír a blahobyt ve východní části ostrova, zatímco všude kolem panovaly konflikty a nestabilita.

Jako prozíravý politik povolal syrakuský vládce ke spolupráci na svém dvoře velkého matematika Archiméda, který v dobách, kdy ještě nic nenasvědčovalo budoucím událostem, využil své vědecké znalosti k budování obranných zařízení tvořených válečnými stroji a zbraněmi, které se ukázaly jako velmi užitečné pro město, když se po Hierónově smrti v roce 215 př. Kr. a po zrušení spojenecké smlouvy mezi Římem a Syrakusami Římané vydali na dobytí posledního kousku Sicílie, který ještě nebyl pod jejich jurisdikcí.

Pod vedením konzula Claudia Marcella oblehla římská armáda Syrakusy; mimořádné obranné stroje navržené geniálním Archimédem dokázaly útočníky držet v šachu po dobu dvou let, než byly v důsledku zrady otevřeny brány města římským vojákům, kteří se po vstupu do města pustili do krutých masakrů, znásilňování, ničení a plenění.

Mezi oběťmi dobyvatelů byl i vědec Archimédés. V díle Život Marcellův Plútarchos vypráví, že při příchodu hrubých římských vojáků byl Archimédés tak soustředěn na své studium obvodu, že si ani nevšiml vojáka, který vnikl do jeho domu, aby mu nařídil, aby ho okamžitě následoval, jinak bude zabit, nebo možná s rozkazem, aby ho zabil okamžitě.

„Smrt Archimédova“ od Karla Čapka
V napjaté a úzkostné atmosféře dvacátých let dvacátého století, mezi dozvuky první světové války a předzvěstí druhé, přečetl český spisovatel Karel Čapek znovu Plútarchovy stránky věnované dobytí Syrakus a smrti Archiméda a učinil z nich symbol nesmiřitelného protikladu mezi vznešeností myšlení a brutalitou války.

V povídce „Smrt Archimédova“ Čapek inscenuje poutavý dialog mezi Archimédem a Luciem, vzdělaným a ambiciózním kapitánem generálního štábu, který zná a oceňuje technické a vědecké schopnosti velkého řeckého vědce natolik, že ho pozve, aby pracoval pro Římany.

„Proč?“ bručel Archimédés. „My Syrakusané jsme náhodou Řekové. Proč bychom měli jít s vámi?“

Luciova odpověď je kategorická:

„Protože žijete na Sicílii, a my Sicílii potřebujeme.“

Ale proč by Římané potřebovali Sicílii, ptá se Archimédés znovu. Lucius odpovídá stejně kategoricky:

„Protože chceme ovládnout Středozemní moře.“

Archimédés zamyšleně hledí na svou destičku a pokračuje další otázkou, proč Římané chtějí ovládnout Středozemní moře.

„Kdo je pánem Středozemního moře,“ řekl Lucius, „je pánem světa.“

Archimédés je zmatený: proč být pánem světa? A Lucius odpovídá:

„Ano. Posláním Říma je, aby se stal pánem světa. A říkám ti, že jím bude.“

Nehybný Archimédés pokračuje v rýsování geometrických čar a vypráví Luciovi o krutých bojích, které Římané budou muset podstoupit, pokud chtějí dobýt svět, a o zbytečné námaze, která z toho vzejde. Na tom nezáleží, odpovídá Lucius, důležité je, že Římané budou mít velkou říši. V tu chvíli Archimédés položí rozhodující otázku:

„Velká říše,“ mumlal Archimédés. „Když nakreslím malý kruh nebo velký kruh, je to pořád jenom kruh. Zas tady jsou hranice – nikdy nebudete bez hranic, Lucie. Myslíš, že velký kruh je dokonalejší než malý kruh? Myslíš, že jsi větší geometr, když nakreslíš větší kruh?”

Archimédova otázka — Myslíš si, že jsi lepší geometr, když nakreslíš větší kruh? — Lucia rozčílila: „Vy Řekové si pořád hrajete s argumenty,“ odvětí mu, zatímco Římané svou pravdu dokazují jinak: činy! Například tím, že oni, Římané, dobyli Syrakusy, a proto bude Řím velký, tak velký, že bude nejsilnější na celém světě.

Pokud jde o sílu, říká Archimédés, existuje v fyzice základní zákon, který říká, že síla se váže:

„To je takový zákon, Lucie. Síla, která působí, se tím váže. Čím budete silnější, tím více svých sil na to spotřebujete; a jednou přijde chvíle –“

„Co jsi chtěl říci?“

„Ale nic. Já nejsem prorok, člověče; jsem jenom fyzik. Síla se váže. Víc nevím.“

Lucius vypadá zmateně, nedokáže Archimédovi porozumět. Vrací se tedy k návrhu, aby pracoval pro Římany a věnoval se konstrukci nejlepších válečných strojů, strojů, které mu umožní ovládnout vše a všechny:

„Archiméde, neláká tě dobývat s námi vlády nad světem? – Proč mlčíš?“

„Promiň,“ brumlal Archimédés nad svou deštičkou. „Co jsi řekl?“

„Že člověk jako ty by mohl dobývat světovlády.“

„Hm, světovláda,“ děl Archimédés zahloubaně. „Nesmíš se zlobit, ale já tady mám něco důležitějšího. Víš, něco trvalého. Něco, co tu opravdu zůstane.“

„Co to je?“

„Pozor, nesmaž mi mé kruhy! To je způsob, jak se dá vypočítat plocha kruhové výseče.“

autor: Anita Prati
zdroj: settimananews.it
foto: pixabay.com