Znetvořená tvář Boha Izraele

Zvláště znepokojivým aspektem dramatické eskalace, která v posledním roce a půl přivedla stát Izrael do centra pozornosti médií, a možná právě proto médii málo zkoumaným, je náboženská otázka.
Je faktem, že rozhodující roli v Netanjahuově vládě hrály a nadále hrají ortodoxní židovské strany, jako je „Židovská síla“, jejíž vůdce Itamar Ben-Gvir, známý svým extremismem, je ministrem bezpečnosti a významně přispívá k zajištění podpory většiny.
Faktem je, že právě tyto strany daly tomu, co bylo zpočátku prezentováno jako obranná operace, charakter, který je nyní všem zřejmý, a to charakter nemilosrdné etnické čistky, ne-li, jak tvrdí mnozí, skutečné genocidy. A ve jménu své víry prosazují projekt „velkého Izraele“, který předpokládá, že židovský stát se bude shodovat se „zaslíbenou zemí“, o které hovoří Bible.
Proměna sionismu
Je pochopitelné, že se o tomto faktoru mluví velmi málo. Jsme tak zvyklí ztotožňovat náboženský fundamentalismus s islámem, že je trapné uznat ho u těch, které Jan Pavel II. nazval „našimi staršími bratry“, kteří se navíc k ospravedlnění odvolávají na stejnou Bibli, která je posvátným textem křesťanství a je denně používána v liturgii hodin a při slavení eucharistie.
Přesto není pochyb o tom, že ještě před 7. říjnem, ještě před Netanjahuovou vládou, došlo k postupné transformaci židovského státu v náboženském smyslu. Židovská historička Anna Foa ve své nedávné knize Sebevražda Izraele píše, že jeho zakladatel Ben Gurion, „přesvědčený sekularista“, byl přesvědčen, že náboženství brzy vymře. „Ve skutečnosti se stal opak. Nábožní sionisté, fanatici velkého Izraele daného Bohem židovskému národu, se rozmnožili díky velkému počtu dětí, stejně jako se rozmnožili ultraortodoxní představitelé“.
Podle Foa to vedlo k hluboké změně původní sionistické perspektivy: „To rozhodně nebyla ideologie původního sionismu, ani ideologie při vzniku státu.“ Jeho podobu změnily politicko-vojenské události po jeho vzniku v roce 1948.
Zejména po vítězství v „šestidenní válce“ v červnu 1967, píše, „sionismus prošel skutečnou proměnou a rozšířil se nový typ Izraelce, agresivního náboženského sionisty inspirovaného Bohem ke kolonizaci celé země Izrael. Ačkoli byla u vlády labouristická strana, od roku 1967 se na okupovaném Západním břehu začal šířit fenomén osad založených extremistickými mesiášskými skupinami“.
Trauma z násilí, které se odehrálo 7. října 2023, přispělo k eskalaci tohoto trendu. Foa konstatuje: „Po 7. říjnu se osadnická činnost znásobila (…). Osadníků je nyní téměř 700 000.“ Stejně tak byla zahájena vojenská kampaň, která vznikla s cílem bojovat proti teroristům z Hamásu, ale postupně se sama proměnila v rozsáhlou teroristickou akci proti palestinskému lidu, což přivedlo do vážných obtíží tradiční spojence Izraele, kteří jsou tvrdými zastánci jeho demokratické legitimity.
Nabízí se otázka, jak je možné, že se k ospravedlnění této politiky, která porušuje nejen rezoluce OSN od roku 1947, mezinárodní právo, ale také – jak nám bohužel denně sdělují sdělovací prostředky a ukazují televizní záběry – nejzákladnější lidská práva, lze odvolávat na vůli Boha, a to ne jakéhokoli božstva, ne Alláha, ale Boha biblického.
Dvě protichůdné interpretace
V nedávném článku se to pokusil vysvětlit Vito Mancuso, který poukázal na to, že „židovské náboženství má dvojí podstatu: duchovní a politickou“. Zatímco první obsahuje zárodky lásky k bližnímu, druhá se inspiruje primátem síly. „Právě z tohoto důvodu se v židovské Bibli vedle spirituality solidarity objevuje ideologie moci a nacionalistického a rasistického útlaku vůči jiným národům, která plodí mnoho Ben Gvirů“.
Autor v této souvislosti razí termín „izraelismus“, který staví do protikladu k autentickému judaismu. „Izraelismus představuje temnou stránku judaismu (každé náboženství, ba dokonce každá realita má svou temnou stránku).“
V tomto duchu Mancuso hovoří o „nacistickém sionismu“. Cituje pasáže z knihy Deuteronomium, kde Mojžíš před vstupem do zaslíbené země vyzývá svůj lid, aby vyhladil tamní obyvatelstvo: „Až ti je Hospodin, tvůj Bůh, vydá do rukou a ty je porazíš, vyhladíš je [v hebrejštině cherem]. Neuzavřeš s nimi žádnou smlouvu a nebudeš s nimi mít slitování“ (Dt 7,2.6).
Na Mancusův článek reagoval Massimo Giuliani, profesor židovského myšlení, který považuje „kategorii nacistického sionismu“ za „zvrácenou“: „Spojovat nebo dávat rovnítko mezi sionismus a nacismus je historická perverze, diktovaná čistě ideologickou záští. Lze legitimně kritizovat vojenskou politiku a válečné strategie současné izraelské vlády (...), ale nelze logiku této politiky přičítat „židovskému náboženství“.
Podle Giulianiho je „v rozporu s jakýmkoli kritickým přístupem rozdělovat judaismus na dvě podstaty, jednu duchovní (předpokládanou jako dobrou a přijatelnou) a druhou politickou (samozřejmě špatnou, od počátku démonickou)“.
Křivdy a pravda
Při čtení knihy Anny Foa se však zjistí, že srovnání s nacisty již dříve použil židovský filozof Yeshayahu Leibowitz, nazývaný „svědomím Izraele“ a nositel prestižní Izraelské ceny z roku 1993, kterou však odmítl převzít. „Leibowitz popíral jakékoli božské právo Židů na zemi Izrael a tvrdil, že okupace otráví duše Izraelců a promění je v „židovské nacisty“.
A je velmi těžké popřít, že náboženští fundamentalisté a ultraortodoxní židé, kteří jsou v současné době u moci v Izraeli, se hlásí k biblickým textům, když se na ně výslovně odvolávají jako na ospravedlnění své vojenské kampaně a politického projektu.
Má tedy Mancuso pravdu, když násilí připisuje „izraelismu“, který nevyhnutelně doprovází judaismus? Ve skutečnosti se ani jeho teze nezdá být správná, protože nebere v úvahu složitost biblických textů a zastavuje se u Deuteronomia.
První zásadní bod zdůrazňuje uznávaný biblista Giuseppe Barbaglio ve své knize Násilný Bůh? Čtení židovských a křesťanských Písem: „Zkoumání různých částí židovské bible bezpochyby ukazuje, že lid starověkého Izraele měl vždy a neustále jasné vědomí nedotknutelnosti lidského života.“
V knize Genesis Bůh říká: „Budu žádat život člověka od člověka, který je druhému bratrem.“ Důvod je teologický: „Neboť člověk je stvořen k obrazu Božímu“ (Gen 9,5-6).
Druhým rozhodujícím bodem je, že válka, ačkoli je na biblických stránkách hojně přítomna, není považována za nevyhnutelnou. Barbaglio píše, že zejména proroci „vytvořili rozsáhlé a velmi citlivé protinásilné povědomí“. Právě jim vděčíme za perspektivu „budoucnosti univerzálního a kosmického míru a zničení všech zbraní“.
Faktem je, že „v židovské Bibli se nikdy nemluví o „svaté válce“. Bůh zasahuje do válek Izraele, „ale tím, že si představuje svého Boha jako válečníka a války jako záležitosti, do nichž uctívané božstvo zasahuje, starověký Izrael neprojevuje žádnou originalitu, protože jde o ideologii v té době v dané geografické a kulturní oblasti běžně rozšířenou“.
A pokud je pravda, že literární tradice, která stojí za knihou Deuteronomium, je „charakteristická silnou válčivostí“, jak zdůraznil Mancuso, je třeba také říci, že ta „přítomná zejména v prvních čtyřech knihách židovské Bible, Genesis, Exodus, Leviticus a Numeri“, vykazuje „pacifistického a nenásilného ducha“.
Zrada judaismu
Další důležité upřesnění přináší další známý badatel zabývající se problematikou násilí v Bibli, Norbert Lohfink, ve své knize Bůh Bible a násilí.
K cheremu – vyhlazení poražených národů, o kterém se hovoří v Deuteronomiu a které cituje Mancuso – poznamenává: „Je možné, že historická realita znala pouze vyhnání vládnoucích elit z kanaánských měst a následný převrat stávajícího společenského a politického systému.“ Ve skutečnosti „cherem bylo posvátné vzdání se kořisti (...) týkající se především hmotného majetku. Teprve deuteronomistické ztvárnění tradice z něj učinilo vyhlazení celého obyvatelstva na Boží příkaz.“ Pravděpodobně tedy jde pouze o pozdější literární zpracování.
V tomto bodě se „násilná duše“ Bible, kterou Mancuso připisuje jejímu politickému, národnímu rozměru („izraelismu“), jeví ve skutečnosti jako důsledek kulturních vlivů, a není tedy nevyhnutelným důsledkem judaismu.
Důkazem toho je velký proud židovské spirituality s tradicí chasidů a osobností, jako je Martin Buber, filozof, který oslavoval vztah a dialog, a přesto se přidal k sionismu a podporoval vytvoření židovského státu, chápaného však jako místo mírového soužití Židů a Palestinců.
Fundamentalistický a fanaticky nacionalistický výklad biblických textů, který podávají postavy jako Ben-Gvir a jeho stoupenci, je zradou judaismu, nikoli jeho strukturálním důsledkem. Jsou to oni, se svou pokřivenou religiozitou, nikoli Bible, kdo stojí za násilím, jehož jsme nyní svědky. A Izrael, který je následuje, nejen ničí sám sebe, ale také znesvěcuje a znetvořuje pravou tvář svého Boha.

Giuseppe Savagnone

zdroj: settimananews.it, foto:  unsplash.com