Zpátky ze Srí Lanky: víc než jen dovolená

Několik dní po návratu ze Srí Lanky se mě lidé stále dokola ptali na stejnou otázku: „Tak co, užil sis dovolenou?“ Moje odpověď byla vždy stejná – a s úsměvem: „Ano… ale vlastně to tak úplně dovolená nebyla.“

Pro misionáře totiž návrat do rodné země neznamená jen odpočinek. Je to návrat domů. Setkání s rodiči, rodinou a přáteli, které znám celý život. Je to známá vůně koření linoucí se z kuchyně, smích u rodinného stolu, tropické západy slunce i silnice, které jako by měly svá vlastní nepsaná dopravní pravidla. Zároveň je to ale také čas služby, setkávání, naslouchání a objevování toho, kde a jak Bůh dál působí mezi svým lidem.

Právě proto je každý návrat domů tak bohatý. Není to jen odpočinek a není to jen práce. Je to obojí zároveň – a právě to dělá tyto chvíle tak vzácnými.
Jako vždy pro mě bylo největší radostí být se svými rodiči, rodinou, příbuznými a přáteli. Po měsících strávených tisíce kilometrů od domova mají taková setkání nevyčíslitelnou hodnotu. Některé rozhovory trvaly celé hodiny, jindy stačil úsměv nebo společné jídlo, aby bylo řečeno vše podstatné.

Součástí mého pobytu byla samozřejmě také služba. Slavil jsem eucharistie v několika farnostech, setkával se s různými skupinami lidí a vyprávěl o životě v Česku i o misijní práci oblátů zde. Velmi mě potěšilo, s jakým zájmem lidé naslouchali vyprávění o zemi, kterou mnozí z nich nikdy nenavštívili, ale kterou dnes nosí ve svých modlitbách.

Měl jsem také možnost strávit čas se svými spolubratry obláty na Srí Lance. Každé setkání mi otevřelo nový pohled na život místní církve i na výzvy, kterým zdejší komunity čelí.

Během této návštěvy jsem se navíc setkal se dvěma novými misijními skutečnostmi, které na mě hluboce zapůsobily. Zaslouží si mnohem více prostoru než jen několik vět, a proto se k nim vrátím v samostatných článcích v následujících týdnech.

A teď jedno malé přiznání… Jedl jsem opravdu hodně. Asi víc, než bylo zdrávo. Srílanská kuchyně má totiž neuvěřitelnou schopnost přesvědčit člověka, že ještě jedna porce je vždycky dobrý nápad. Kromě svých oblíbených jídel jsem objevil i několik nových receptů, které se určitě objeví na našich kuchařských setkáních „Curry s Janithem“.

A pak tu bylo řízení. Každý, kdo někdy řídil v jižní Asii, ví, že doprava tam není ani tak soubor pravidel jako spíš živý rozhovor. Auta, autobusy, tuk-tuky, kola, motorky, chodci, toulaví psi a občas i kráva jako by si navzájem rozuměli způsobem, který návštěvníci jen těžko pochopí. Srí Lanka je sice o něco klidnější než některé okolní země, přesto je každá cesta malým dobrodružstvím. A mně se líbil každý ujetý kilometr.

Největší radost mi však přineslo něco docela obyčejného – po dlouhé době jsem mohl znovu celý měsíc jezdit na motorce. Každý den jsem cítil na tváři teplý tropický vzduch, v dálce slyšel šum Indického oceánu, projížděl kolem nekonečných kokosových palem a zářivě zelených rýžových polí a jednoduše si užíval svobodu otevřené cesty. Člověk si tehdy znovu uvědomí, že ty nejkrásnější okamžiky se často neodehrávají na známých turistických místech, ale někde mezi dvěma vesnicemi, kde před sebou máte jen cestu a v srdci vděčnost.

Teď už jsem zpátky v Česku a jsem vděčný za všechno, co mi tato návštěva přinesla. Srí Lanka bude navždy mou rodnou zemí, ale po tolika letech se mým druhým domovem stala i Česká republika. Považuji za velké požehnání, že mohu patřit do obou těchto světů, a doufám, že prostřednictvím těchto příběhů budu dál stavět malý most mezi nimi.

Děkuji, že mě na této cestě provázíte. V dalších týdnech se s vámi podělím o další příběhy ze Srí Lanky.

Janith, OMI