Blahoslavený Josef Cebula

Život a poslání

Josef Cebula se narodil 23. března 1902 v Malni v polském Slezsku. Po obecné škole začal studovat na učitelském ústavu, ale v r. 1918 těžce onemocněl a lékaři byl označen za nevyléčitelně nemocného. O dva roky později začal navštěvovat polské gymnázium v Lublinci, které bylo však kvůli německé okupaci uzavřeno, a tak ve svých 19 letech vstoupil do nižšího semináře Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné. Po noviciátu složil v Markovicích své první řeholní sliby, studoval v belgickém Lutychu a pak v Lublinci. Na kněze byl vysvěcen 5. června 1927. Vychovával kandidáty ke kněžství nejprve v Lublinci a poté jako novicmistr v Markovicích.

V září 1939 utrpěla německá armáda v okolí Markovic těžké ztráty a jako odvetu obsadila oblátský klášter a členy řádu držela v domácím vězení. Josef Cebula byl jedním ze tří kněží, kteří byli načas uvězněni. Po návratu do kláštera, zčásti obsazeného německou armádou, tajně vykonával svou kněžskou službu: sloužil mši svatou, uděloval svátost smíření, křtil, modlil se u nemocných a umírajících. Po vyzrazení byl v dubnu 1941 deportován do koncentračního tábora Mauthausen, kde 9. května roku 1941 zahynul mučednickou smrtí. Papež Jan Pavel II. ho spolu se 108 dalšími mučedníky prohlásil 13. června 1999 za blahoslaveného.

„Esesáci ho neustále různými způsoby týrali: přišli do baráku a přikázali mu recitovat modlitby a zpívat náboženské písně, přitom se mu posmívali a bavili se na jeho účet. Ani tváří v tvář takovému tělesnému a duševnímu trýznění si ale otec Cebula nikdy nestěžoval. (...) Jednoho dne mu dozorci přikázali, aby spoutaný běhal k zakázanému pásmu. Když k němu v určité chvíli přiběhl, místo rozkazu: „Zpět!“ zaznělo: „Pochodem vpřed!“. Ve stejné chvíli osm kulek ze samopalu prošlo jeho hrudí, hlavou a krkem, ale nepřipravilo ho o život. Žil ještě několik hodin.“