Co za pravdu pro naši víru?

Jsem adoptivní Latinoameričan a moje pastorační biografie je ovlivněna teologií osvobození, a právě proto mě jeden italský přítel požádal o komentář k dokumentu Dilexit te, protože si myslí, že mohu říci něco zajímavého o dokumentu, který nejen navazuje na proroctví papeže Františka, ale také rozšiřuje jeho dosah, činí z něj program pontifikátu papeže Lva a definitivně ospravedlňuje teologie a pastorační přístupy, které jsou dodnes předmětem kritiky a odporu ze strany tradicionalistických kruhů v církvi.

Hegemonie řeckého myšlení
Při četbě však vnímám stejné pocity, jaké již dlouho cítím tváří v tvář staletému zvyku sepisovat dokumenty, exhortace, projevy a encykliky, aby se popsalo to, co je jisté a nesporně ortodoxní. Vše je jakoby udušeno v tisících slov, která zahlcují „dokonalé“ dokumenty, které se ale stávají jen málo navštěvovanými hřbitovy, kde i pravda vypadá jako balzamovaná mrtvola v hrobkách.
Jde jistě o mou dávnou a téměř nepřekonatelnou obtíž přijmout hegemonii řeckého myšlení v církvi, která ve mně začala růst od revoluce v Medellínu, která zdůrazňovala autentičnost víry v Ježíše vycházející z ortopraxe, jako alternativu k uzavření křesťanské identity do oblasti přilnutí k ortodoxii, k pojmovým definicím víry. Existenciální a prorocká kritika národů, které trpěly útlakem katolického etnocentrismu, inspirátora veškerého kolonialistického násilí páchaného od roku 1492 ve jménu univerzality.
Kromě toho jsem byl nutně znepokojen souběhem dvou nesporně protichůdných událostí: apoštolské exhortace Dilexit te zveřejněné 4. října a tridentské mše sloužené v bazilice sv. Petra 25. téhož měsíce kardinálem Burkem. Katolická liturgie se opírá o princip, který ve 5. století formuloval Augustinův Prosper z Akvitánie: „lex orandi lex credendi”, „Zákon víry budiž určován zákonem modlitby“, jednoduše řečeno: „jak se slaví, tak se věří”.
Pokud styl modlitby církve bez pochybností odhaluje to, v co věříme, souběh těchto dvou událostí ukazuje, že jsme zjevně svědky zkratu mezi protikladnými ortodoxiemi.
To ve mně posiluje nostalgii – která není emocionální, ale teologická a pastorační – po bláznivé a neukázněné neklidnosti učedníků a učednic povolaných k uskutečňování Ježíšovy pravdy. Ta nezapomenutelná neklidnost papeže Františka.

Objevit židovské kořeny
Možná nastal čas, kdy bychom měli relativizovat vliv řeckého myšlení, které bylo v katolické církvi vždy dominantní, a znovu objevit židovské kořeny naší víry.
Setkání s řeckou filozofií je dědictvím, které církvi zanechala Septuaginta, tedy překlad Starého zákona do řečtiny (od III. do I. století), a to již od vzniku evangelií, který překládá emet jako alétheia: pravda.
Vzpomeňme si, že ještě poměrně nedávno Benedikt XVI. definoval řeckou filozofii a metafyziku jako nezbytné a nenahraditelné pro pochopení Boha a skutečnosti: bez pojmu bytí by nebylo možné dělat teologii; bez metafyziky bychom ztratili jazyk, kterým mluvíme o Bohu, a ztratili bychom možnost dialogu mezi vírou a rozumem.
Moderní pokusy o de-helénizaci a „zdomácnění“ křesťanství by vedly k subjektivistické fragmentaci víry, k neřešitelnému rozkolu mezi rozumem a realitou a k vzdání se univerzalizace křesťanské víry, která ji má zpřístupnit všem národům a kulturám.
Při čtení Ratzingera zůstáváme zmateni, protože se zdá, že hájí myšlenku, že racionalita je monopolem „řeckosti“, zatímco existují i jiné formy racionality: židovská, čínská, islámská, africká, racionalita původních národů atd.
Zdá se také, že nevěnuje náležitou pozornost kolonialistickému násilí, které po staletí charakterizovalo křesťanský Západ. Eurocentrismus, který nepřetržitě exportoval válku, kříž, impérium a dominantní ideologii. Křesťanská Evropa, která dobývá, masakruje a zotročuje národy a ničí kultury.

„Pravda“ Řeků a „pravda“ Židů
Nelze popřít dvojí kulturní identitu křesťanství, které vzniklo v semitském světě, v židovské kultuře, a rozšířilo se do středomořského světa, kde se nerozlučně propojilo s řeckou filozofií. Dvě civilizace, indoevropská a semitská, tak radikálně odlišné a alternativní jak v teologii, tak v antropologii, které však v katolické církvi dokážou koexistovat.
Kromě toho se tento proces helénizace týkal i židovských komunit a konkretizoval se v překladu Septuaginty.
V dějinách Evropy a církví je nepopiratelná kulturní hegemonie Řecka, ale cena, kterou jsme za to zaplatili, spočívala v odstranění dědictví semitského myšlení, jehož popření se projevilo i v monoteistické nelidskosti antisemitismu, v pronásledování, pogromech a šoa.
Dvě slova se mi zdají příkladná pro popis soužití a napětí mezi těmito dvěma středomořskými civilizacemi: אֶ מֶ ת (emet) a ἀλήθεια (alétheia), tedy pravda. Ale co je pravda pro Řeky? A co je pravda pro Židy?
Samozřejmě jde o dva odlišné a možná alternativní pojmy.
Pro Řeky je pravda podřízena procesu vidění, snaze porozumět, zkoumat a popisovat realitu: je to pochopení, poznání, odhalení, zjevení.
Pro Židy se pravda stává, protože člověk pravdu tvoří. Pravda, i pro Ježíše z Nazareta, je čin, je ortopraxe, která není pouze alternativou k ortodoxii, ale radikálně zpochybňuje farizejský legalismus a dogmatický establishment Chrámu. Pravda, která pro Žida vůbec není gnoseologickou otázkou, ale otázkou etickou a politickou.
V evangeliích si alétheia, navzdory řecké koiné, zachovává své semitské charakteristiky, protože Ježíš se identifikuje s „cestou, pravdou a životem“ (J 14,6).
Jeho konkrétní tělesnost, jeho království bratrství a spravedlnosti jsou činy, které nenechávají žádný prostor pro metafyzické úvahy o filozofických nebo teologických pravdách. Proto mi vždy připadalo zbytečné aristotelsko-scholastické zjednodušení pravdy na „adaequatio rei et intellectus”, „přizpůsobení intelektu věci”.

Co je pravda?
„Co je pravda?“ (J 18,38) ptá se Ježíše Pilát, syn kultury, která se od 8. století přetváří pod hlubokým vlivem řeckého myšlení.
Nechápe, co Ježíš, „poslaný, aby byl svědkem pravdy“, míní, protože jako pravý Říman zná existenci různých filozofií, které se liší ve smyslu pravdy, a jako úředník říše klidně přijímá soužití mnoha praktických a kulturních pravd, zejména pokud neohrožují stabilitu a prosperitu říše.
Ježíš nabízí učedníkům emet jako společné uskutečňování pravdy s ním, napodobování jeho myšlení, jeho slova, jeho stylu, na cestě zjevení Království přítomného v dějinách, ve spojení s chudými a malými, prorocké odhalování nepřátel života, cestu kříže a slávy.
Je nutné přijmout napětí mezi helénismem a judaismem, mezi řeckou metafyzikou a evangeliem, které se zdá být podstatou církve, a každý den klást důraz na praxi Ježíše z Nazareta, na přítomnost jeho osoby, na jeho konání pravdy: pravdy, která nás osvobozuje, i v náboženské oblasti, která je potenciálně nejnebezpečnější z hlediska odcizení a ztráty svobody.
Emet, která nemůže být v žádném případě manipulována a redukována na svévolné a fragmentární subjektivismy, protože v tomto konání pravdy je jasná nadvláda milosrdenství, Království a jeho spravedlnosti. Konání pravdy, které nutně prochází křížem, je vyhrazeno prorokům, přátelům chudých a obhájcům života, mesiášské věrnosti, která skrze porážku dál pohoršuje pány tohoto světa. Kříž, definitivní politické a kosmické vítězství Ježíše a chudých.

Flavio Lazzarin
zdroj: Settimananews.it
foto: unsplash.com