Františkova teologie

Není pochyb o tom, že k teologii vyjádřené nějakým papežem lze zaujmout i lhostejný postoj. A že lze zůstat jen u jeho sympatií nebo otevřenosti. Domnívám se však, že je správné neztratit ze zřetele teologickou hodnotu papežství, které právě skončilo. Není pochyb o tom, že k teologii vyjádřené nějakým papežem lze zaujmout i lhostejný postoj. A že lze zůstat jen u jeho sympatií nebo otevřenosti. Domnívám se však, že je správné neztratit ze zřetele teologickou hodnotu papežství, které právě skončilo.

Mezi mnoha často obecnými, nepřesnými a prázdnými projevy se mi jako jasná analýza v tomto směru jeví článek, který 22. dubna otiskl deník Messaggero pod názvem „Obrácená pyramida laiků v církvi“ od Luca Diotalleviho, od kterého bych rád začal svou krátkou úvahu.

Článek vychází z tohoto postřehu: Františkův pontifikát má dvě základní charakteristiky: odkaz na Druhý vatikánský koncil a potřebu „zahájit procesy“.
Mohli bychom říci: navázat na velký koncilní proces a v tomto směru pokračovat.

Tento předpoklad podle Diotalleviho umožňuje identifikovat pět klíčových bodů pontifikátu, v nichž se objevují nové akcenty:

• liturgie není na prodej a není volitelná

• láska předchází, doktrína následuje. Láska existuje i tehdy, když není vše jasné

• jih světa musí mít větší váhu (a je třeba vypracovat adekvátní teorii těchto práv)

• ženám musí být konečně přiznána plná důstojnost

• pyramida církve musí být převrácena

Těmto jasně identifikovaným a „jako procesy“ otevřeným cílům ne vždy odpovídá adekvátní zpracování. Diotallevi správně říká: „Jakkoli to může vypadat podivně, je tu jak nedostatek rozhodnutí, tak nadměrnost centralizace“.

To nakonec znamená, že úkol, který svou autoritou František stanovil, zůstává teď i naším úkolem. A že přijetí Druhého vatikánského koncilu ukládá církvi „procesy“, které nelze považovat za dokončené ani vyčerpávající, které nestačí pouze zahájit, ale je třeba je rozpracovat a strukturovat.

Tváří v tvář tomuto textu, který považuji za velmi cenný a za jehož jasnost jsem vděčný, jsem si položil otázku: do jaké míry František obnovil katolickou teologii? V čem spočívá „teologická“ hodnota jeho pontifikátu v úzkém a technickém smyslu?

Pokusím se to vyjádřit tak, že k těm pěti „posvátným“ bodům, které připomněl Diotallevi, přidám několik slov o metodě.

František a teologie jako styl.

Z toho, že František nebyl formálně teolog (jako ostatně téměř všichni papežové před ním), vyvodit to, že se teologií ani nezabýval, by se mohlo zdát přesvědčivé. Ve skutečnosti mu ale jeho prorocká role pastýře a věřícího, jezuity a Američana dala originální teologický jazyk, který dal strukturu těm nejlepším z jeho dokumentů.

Z nich, jak je zřejmé, prosvítá teologický styl, který teologii nutí změnit styl, vstoupit do nového paradigmatu. Pokud přijmeme schéma papeže-neteologa, riskujeme, že upadneme do pasti izolovat teologii od smyslů, pocitů, emocí, civilních forem, estetiky, politiky.

A to je hra, ve které byli vždy někteří modernisté a mnozí antimodernisté spojenci. Ne, František se teologie nevzdal, ale požadoval, aby se teologie ponořila do jazyků života, jak je to ostatně i jejím původním posláním.

Jeho vášeň pro život a literaturu prosvítala v neologismech, obrazech a překvapivých pasážích jeho nejvýznamnějších textů. I v tomto ohledu byl František synem Druhého vatikánského koncilu: z velkých textů tohoto koncilu čerpal „autoritu stylu“, což je možná něco, co pochopili především američtí teologové (a pastýři). Tedy skutečnost, že Druhý vatikánský koncil byl především událostí „stylu“, jazyka, obrazů a imaginace.

Tuto změnu jsme již zažili na koncilu, ale dosud ne v papežství. S Františkem začal papež v mnoha případech mluvit jazykem Druhého vatikánského koncilu. To byla a je teologická událost, událost stylu, která je svým způsobem nezvratná.

Stejně jako byl nezvratný Druhý vatikánský koncil, tak je nezvratné, že papežství začalo mluvit tímto stylem. Předtucha, kterou nám dal koncil, nám od onoho večera 13. března 2013 umožnila rozpoznat i ve Františkovi pravého papeže, přestože jeho jazyk byl tak odlišný od jazyka mnoha jiných papežů! Jeho odvaha byla odrazem odvahy koncilu, na kterou jsme téměř zapomněli.

Procesy a institucionální formy

Papež, který se nechává poučit nejen slovy Druhého vatikánského koncilu, ale i jeho stylem, chápe jako svůj úkol nutnost „zahájit procesy“, „vyjít ven“, překonat „autoreferenčnost“ (sebestřednost).

Teologicky to znamená uznat, že církev má nad svou tradicí autoritu a že stále může – jak napsal Jan XXIII. na začátku koncilu – rozlišovat mezi „podstatou starobylé nauky“ a „formulací jejího kabátu“.

Znamená to přiznat, že minulost není především štítem nebo mečem, kterým se má porazit přítomnost. Novost, kterou František převzal z Druhého vatikánského koncilu, spočívá v tom, že když jde o liturgii, nauku, jih světa, ženy a strukturu církve, musí se tradice, aby zůstala věrná, měnit.

Pak je pravda, že „zahájit procesy“ je jedna věc, ale skutečně je posunout vpřed je věc druhá. V mnoha bodech, které dobře zdůraznila analýza Diotalleviho, došlo právě k tomuto kolísání mezi nerozhodností a centralizací, což nepředstavuje subjektivní, ale objektivní otázku.

Nebo lépe řečeno otázku, kterou tradice učinila subjektivní (tím, že ji učinila závislou pouze na papeži), když neuznala její institucionální identitu. Procesy vyžadují institucionální změny. Pokud je neprovedete, proces se bude točit v kruhu. To je velmi citlivý bod, u kterého musí proces, který se má zahájit, odpovídat institucionální formě, která je vhodná pro jeho pokračování.

Tento aspekt se prolíná celým Františkovým pontifikátem, od liturgie přes rodinu, ženy a jižní polokouli až po synodální formu a prosazování míru.
Určitá nedůvěra k institucionálním formám provázela celý jeho pontifikát, v dobrém i ve zlém. Jeho odvážnost se týkala spíše srdce než struktur. Procesy však to druhé vyžadují neméně než to první.

„Rychlá“ teologie v tom nejlepším slova smyslu

A konečně je tu aspekt dialogu se současnou kulturou, který je někdy poznamenán fundamentalistickým výkladem otevřených společností. V těchto případech to vypadalo, jako by se ve Františkově teologii objevovaly slepé body, ve kterých docházelo k prostému střetu s občanskými formami: v několika málo, ale významných případech.

Základní tón však zůstával poznamenán sympatií k novým formám společného života, které nebyly předem odsouzeny modelem myšlení pevně spjatým s uzavřenou společností.

V tomto smyslu jde o „rychlost“ jeho teologie. Nejde ani tak o schopnost okamžitě najít odpověď na každou otázku. Od této poněkud byrokratické a odměřené rychlosti se František naopak dokázal hrdinsky distancovat na mnoha rovinách: na ekumenické, sexuální i doktrinální rovině dokázal být „rychlý“ novým způsobem, totiž tím, že se dokázal rychle vcítit do pohledu svého partnera v dialogu a nesnažil se ho pochopit a posoudit od zeleného stolu.

Tento rys Františkovy teologie, který ctí styl Druhého vatikánského koncilu a posouvá jej kupředu, dává velkou naději. I když jeho teologie byla „rychlá“ v uchopení šíře otázek, ale někdy příliš „rychlá“ v nastavení řešení, dědictví, které z ní čerpáme, je teologicky velmi významné.

Ukazuje nám, jako křesťanům a teologům, náš základní, ale náročný úkol, který František vyjádřil laikům „Katolické akce“ slovy, která správně připomněl Diotallevi: „Buďte odvážní. Nejste věrnější církvi, pokud při každém kroku čekáte, až vám řeknou, co máte dělat.“

Tato odvaha, spolu s neklidem, neúplností a představivostí, jsou základními rysy toho, co považujeme za teologii, kterou nám František jako dědictví zanechal.
V těch nejhlubších slovech Františkova učení s vděčností rozpoznáváme nejen vášeň nebo emoce pro Boha, ale způsob, jak „Boha mluvit a přemýšlet“.

Andrea Grillo

zdroj: Settimananews.it

foto: vatican.va