Pět let od deklarace z Abú Zabí

Když 4. února 2019 podepsali římský biskup a velký imám univerzity Al Azhar v Abú Zabí dokument o lidském bratrství za světový mír a společné soužití, jejich neohlášené gesto mnohé překvapilo. O pět let později, v době výrazně poznamenané válkami a terorismem, se dokument z Abú Zabí ukazuje stále více ve své aktuálnosti.
Po podpisu deklarace se pozornost zejména západních médií zaměřila na ty pasáže textu, které kladly pevné bariéry před jakoukoli snahu proměnit slova a náboženské odkazy v pokus o rozdmýchávání „pocitů nenávisti, nepřátelství a extremismu“ znetvořujících Boží jméno.
Papež František a šejk Ahmed al-Tajíb skutečně odsuzují politické zneužívání náboženství a také interpretace, které využívají náboženské cítění k tomu, aby lidi přiměly „k jednání, jež nemá s náboženskou pravdou co do činění“. V dokumentu se opakuje, že „Boha, Všemohoucího, nemusí nikdo bránit a on sám nechce, aby jeho jméno bylo zneužíváno k terorizování lidí“. Dále se v něm uvádí, že Bůh „stvořil všechny lidské bytosti rovnými co do práv, povinností a důstojnosti“; „stvořil je svobodnými“, a proto „se každý těší svobodě vyznání, myšlení, projevu a jednání“.
Papež a imám v textu dále dosvědčují, že znovuobjevení bratrství Božích synů a dcer je také mocnou silou tváří v tvář individualistickým idolatriím, kulturní neokolonizaci a procesům dehumanizace, které zaplavují globalizační věk.
Ve společně podepsaném textu dále opakují, že nespravedlnost a nerovnoměrné rozdělení přírodních zdrojů „jsou příčinou enormního množství nemocných, nuzných a mrtvých a vyvolávají vleklé krize“; že rodina je „podstatná“ jako základní buňka společnosti, „která přivádí na svět děti, živí je, vychovává a poskytuje jim solidní morálku a rodinnou ochranu“; že život je darem Stvořitele, „který nikdo nemá právo odejmout, ohrozit nebo s ním manipulovat podle své libosti“.
Proroctví dokumentu o bratrství z Abú Zabí čerpá sílu a intenzitu ze zdrojů, které mu předcházely. Intuice papeže Františka se pohybuje v linii tradice církve, která již na II. vatikánském koncilu v deklaraci Nostra aetate uvedla, jak „se nemůžeme obracet v modlitbě k Bohu, Otci všech, jestliže se odmítáme chovat bratrsky k některým lidem, stvořeným podle Božího obrazu“.
V Damašku je jeden ze tří minaretů obrovské Umajjovské mešity znám jako Ježíšův minaret. Podle tradice střežené damašskými muslimy se právě na této věži zjeví Ježíš v den svého příchodu, aby porazil Antikrista, oznámil konec časů a oddělil dobré od zlých.
Tváří v tvář válkám, které masakrují celé národy, a tváří v tvář hlasatelům teroru, kteří chtějí z různých stran „uspíšit apokalypsu“, nám i proroctví z Abú Zabí dává nahlédnout, že pokud jde o vztahy s různými společenstvími věřících a o budování všeobecného bratrství, není cesta církve od koncilu až po dnešek žádným spirituálním sentimentalismem, ale se vším výše zmíněným hluboce souvisí. Souvisí s tím, co tváří v tvář zuřícímu nacistickému deliriu vytušil i teolog Dietrich Bonhoeffer: „Existuje jakési nevědomé rozlišování,“ napsal velký luteránský teolog, „které v hodině krajního nebezpečí vede každého, kdo nechce padnout pod údery Antikrista, k hledání útočiště v Kristu“.

Vlastimil, OMI
(zdroj: Agenzia Fides)