Společné dobro: dávná myšlenka pro budoucnost

V době poznamenané individualismem, sociální fragmentací a krizí vztahů není znovuobjevení hodnoty společného dobra pouze kulturním počinem, ale etickou a politickou nutností. Je to zapomenuté jádro demokracie, princip, který může znovu spojit tkanivo společnosti rozdělené mezi privilegované a marginalizované.
Nedávno papež Lev XIV. v projevu před zástupci mezinárodních médií shromážděnými ve Vatikánu prohlásil, že i umělá inteligence je orientována na společné dobro.
Pojem „společné dobro“ není nový. Nacházíme ho v aristotelovské filozofii, v sociální nauce církve, v textech otců zakladatelů. Aristoteles hovořil o polis jako o společenství zaměřeném na dobro všech občanů. Tomáš Akvinský jej považoval za přirozenou orientaci zákona a lidského soužití. Italská ústava v článku 2 odkazuje na „nezadatelné právo na politickou, ekonomickou a sociální solidaritu“. Přes toto koncepční dědictví se však společné dobro dnes zdá být odsunuto do pozadí jako prázdný slogan nebo pouhá rétorika.
Společné dobro není součtem individuálních statků. Je to něco vyššího: je to to, co každému z nás umožňuje realizovat se společně s ostatními. Je to veřejná škola, která vychovává občany, zdravotnictví přístupné všem, životní prostředí, které chrání život, sociální spravedlnost, která zaručuje důstojnost a práva. Je to soubor podmínek, které umožňují dobrý život nejen pro pár vyvolených, ale pro všechny.
Papež František v encyklikách Laudato si’ a Fratelli tutti důrazně zopakoval tento koncept a uvedl, že „společné dobro předpokládá respekt k lidské osobě jako takové, s základními a nezcizitelnými právy zaměřenými na její integrální rozvoj“. A dodal: „Společnost pokročí, když se postará o křehkost svých členů“.

OHROŽENÍ SPOLEČNÉHO DOBRA

Dnes je společné dobro ohroženo z mnoha stran. Tržní logika, pokud není regulována, má tendenci privatizovat to, co by mělo zůstat všem. Politika, často zaměřená na krátkodobé cíle a okamžitý konsenzus, zapomíná na kolektivní plánování. Nedůvěra v instituce, eroze občanského cítění, lhostejnost vůči chudobě a marginalizaci jsou známkami krize společného dobra.
Nejviditelnějším příkladem je životní prostředí: devastace území, znečištění, změna klimatu nepostihují pouze jednotlivce, ale podkopávají samotné podmínky společného života. A tam, kde selhává společné dobro, roste nespravedlnost, osamělost a sociální nenávist.

DOSTAT SE  Z TOHO SPOLEČNĚ...

Obrana společného dobra není jen úkolem institucí. Je to kolektivní odpovědnost, která začíná každodenním chováním: placením daní, dodržováním pravidel, účastí na veřejném životě, podporou inkluze a dialogu. Skutečné občanství vzniká ze schopnosti cítit se součástí něčeho většího.
To pochopil i don Lorenzo Milani: „Problémy druhých jsou stejné jako moje. Vyřešit je sám je lakota. Vyřešit je společně je politika.“ Politika, dodáváme my, v jejím nejvznešenějším smyslu: jako budování dobra pro všechny.
Vrátit společné dobro do centra znamená znovu se naučit myslet v pojmech „my“ místo „já“. Znamená to uznat, že jsme na sobě závislí, že osud každého z nás je spjat s osudem ostatních. To je výzva naší doby: zachránit lidskost ve světě, který který se nachází v nebezpečí ji zapomenout.
Protože společné dobro není utopie: je to jediná cesta k vybudování spravedlivé, inkluzivní a životaschopné společnosti.
zdroj: Pietro Giordano, VinoNuovo.it; foto: pixabay.com