Františkův novátorský jazyk

Pontifikát Jorgeho Maria Bergoglia nebyl z nejdelších, ale katolická církev se pravděpodobně už nikdy nevrátí k tomu, čím byla před ním. Na této nové skutečnosti má jistě svůj podíl i Františkův jazyk: revoluční jazyk.

Nechci tím říct, že ti, kdo přijdou nyní, musí mluvit stejně jako on, ale jen to, že jeho jazyk přenesl církev do světa, který je jí málo známý, ne do světa teologů, odborníků, exegetů, ale do světa normálních lidí; poslouchat papeže již není výsadou odborníků, „obyčejným lidem“ již nejsou vyhrazena pouze gesta, jsou jim určena i slova.

V době komunikace prostřednictvím sociálních médií, tedy v době přímého vztahu mezi mluvčím a posluchačem, mezi tím, kdo říká, a tím, kdo přijímá, to má obrovský význam.

Někteří si toho nebyli vědomi a zbytečně se trápili třeba tím, že nechápali rozhovory mezi Františkem a Eugeniem Scalfarim. Někdo mohl namítnout, že Scalfari se dopouští „doktrinálních chyb“, že vkládá papeži do úst nějaké slovo místo jiného, jenže ta věta neměla být určena kostelníkům nebo katechetům, ale těm, kteří jsou od církve vzdáleni, a díky zjednodušení, které bylo možná chybné nebo řekněme gramaticky nesprávné, mohli pochopit to, co chtěl papež říct, i když nejsou součástí jeho světa víry, ale zajímají se o jeho úvahy o světě, o životě a o smrti.

První novinkou tedy bylo, že byl papežův hlas převeden do ne zcela dokonalé „teologické“ interpretace těch, kteří v tomto světě nejsou zcela „uvnitř církve“, jako je mnoho z nás.

A tady nejde o žádný podvod, ale o „směs“ stylů a jazyků, která umožňuje vzájemné porozumění. Toho by nebylo možné dosáhnout, kdyby se zůstalo „v oficiálním rámci“.

Pokud bychom chtěli tento „jazykový“ projev přirovnat ke gestům, najdeme obdobu třeba v papežově vystoupení na festivalu v Sanremu. Určitě nejde o „svaté místo“, ani o obvyklé místo, kde se diskutuje o patristice, je to jednoznačně místo zábavy a života, jak ho chtějí žít miliony lidí, ke kterým se papež obrátil, když se objevil v tomto pořadu s „lacinými písničkami“ nebo „kabaretním obsahem“, jak se vyjádřili někteří „moudří“.  

Odpovědi spatra

Při bližším pohledu na jeho pontifikát si všimneme, že František, který předtím, než se stal papežem, nebyl příliš nakloněn rozhovorům, vytvořil také nový a další vyjadřovací styl, styl papeže, který „odpovídá spatra“.

Během papežských letů byli dříve novináři vyzýváni, aby své otázky pro papeže předložili předem a písemně. Z nich pak byly některé vybrány, případně „uhlazeny“. Papež tak měl čas přemýšlet o tom, co řekne a co ne. František chtěl ale rozhovor bez záchranné sítě: novináři na papežském letu se mohli papeže ptát, na cokoli chtěli.

František si dovoloval riskovat a také si dopřával svobodu: svobodu dopředu ne zcela a do všech podrobností připraveného projevu, který pak sice nějaký vatikánský úřad možná občas opravil, ale stejně se tento hovorový styl časem uchytil a stal se vlastně normou. V komunikaci, kterou máme stále pod kontrolou, neriskujeme, ale zároveň se všechno stává formálnějším a těžko jde o způsob vyjadřování, který dokáže opravdu komunikovat.

V některých případech byl tento styl, tento způsob vyjadřování dokonce rozhodující, jako když v tomto „neformálním“ jazyce řekl „kdo jsem já, abych soudil?“ Tato věta se zapsala do historie tohoto pontifikátu.

Všiml jsem si, že v poslední době papež v žádném rozhovoru – na rozdíl od psaných textů – nezmiňoval v souvislosti s potraty sousloví „od okamžiku početí“: vždy odkazoval na okamžik, kdy jsou všechny orgány vytvořeny, a dodával, že k tomu dochází velmi brzy. Tento okamžik zvolil jako okamžik, kdy začíná lidský život. Je to signál, který nebyl zachycen? Za tím, pokud bychom chtěli trochu pátrat, stojí celá dlouhá a velmi důležitá teologická škola, která zahrnuje svatého Tomáše, tedy rozhodně ne zcela bezvýznamné autory. Pokud mám pravdu, a tím si nejsem zcela jistý, byl by to případ, kdy jeho nový vyjadřovací styl zamýšlené poselství sdělit nedokázal, a to určitě i kvůli malé ochotě k dialogu z druhé strany, která je přesvědčena jen o své pravdě.

„Externí“ a neformální jazyk: to jsou dvě velké novinky tohoto pontifikátu, které by mohly nebo měly zůstat zachovány i v příštím pontifikátu. Ať už jde o „bergogliánismus“, nebo ne, návrat ke starému by byl škodlivý.

Ale nejhlubší a nejvýznamnější novinkou je podle mého názoru jiná: jde o dar, který tedy nemůže být precedentním, protože ten, kdo ho nemá, si ho jednoduše nemůže půjčit: mluvím o poetickém jazyce.

Poetický jazyk

Františkův poetický jazyk znají všichni, kdo ho slyšeli mluvit, a vědí, že právě to byla jeho komunikační síla, která probouzela, přitahovala a oživovala ty, kdo ho poslouchali. Ti se tak ocitali vtaženi do děje, i když nebyli věřící, a to právě díky vitální síle poetického jazyka.

Neologismy, které František zavedl – známý je např. „balconear“ (vyklánět se z balkonu), kterým vyzývá, abychom tak nečinili, abychom se neomezovali na pozorování života z okna, z balkonu svého domu – ale také třeba „disinstallarsi“ (odinstalovat se), které se nevztahuje na aplikace, ale na akci, kterou by měla církev podniknout, aby se stala „církví vycházející ven“, jsou obrazné výrazy, které oslovují a dotýkají se mužů, žen, mladých lidí a přinášejí důležité poselství, které nepotřebuje citace, které odrazují, a posluchači při nich zůstávají vzdálení, jen stěží zatažení dovnitř.

I jeho skutečné nebo domnělé postavy, jako stařenka, která mu v kostele řekla větu, která znamená prostě „Bůh vždy odpouští, jinak by svět už dávno skončil“, mají poetický smysl, protože nás vybízejí, abychom si tu stařenku představili, představili si její „kulturu moudrosti“, která jistě není kulturou univerzitní, vysokou, ale autentickou, která k nám promlouvá jinou moudrostí, a tím nám říká mnohem více.

Ale skutečně poetický jazyk je ten, který otevírá obzory, probouzí. Uvedu příklad, který se mě velmi dotkl: když papež přijel na mezináboženské setkání do Uru v Iráku, čímž se splnil dlouholetý sen papežů navštívit Abrahámova místa, řekl: „To přesažné“ z Boha odkazuje k „tomu jinému“ v bratru. Pokud chceme zachovat bratrství, nesmíme ztratit z dohledu nebe. My, Abrahámovi potomci a zástupci různých náboženství, vnímáme, že máme především tuto úlohu: pomáhat našim bratřím a sestrám pozvednout pohled a modlitbu k nebi.

Tento jazyk, který přechází z „toho přesažného“ k „tomu jinému, druhému“, je jistě poetický: můžeme použít následující slova papeže, abychom to pochopili v souvislosti se třemi monoteistickými náboženstvími, jejich bratrstvím pocházejícím ze společného původu, ale také abychom jako já sám pochopili, že to, co je „za“, co je „přesažné“, je vždy takové, nikdy nemůže být uzavřeno v jediném chápání, týká se odlišností, jinakostí a spojuje je, aniž by je uniformovalo, a jde „za“ každou z nich, „přesahuje“ je.

Možná proto se v textu několikrát vrací k nebi: „Oči hledící k nebi neodvrátily Abraháma od toho, aby kráčel po zemi, aby se vydal na cestu, která se skrze jeho potomstvo dotkne každého století a každé zeměpisné šířky, ale naopak ho k tomu povzbuzovaly. Ale všechno začalo tady, od Hospodina, který „ho vyvedl z Uru“ (srov. Gn 15,7). Jeho cesta byla tedy cestou vyjití, která vyžadovala oběti: musel opustit zemi, dům a příbuzné. Ale tím, že se vzdal své rodiny, se stal otcem celé rodiny národů. Něco podobného se děje i nám: na své cestě jsme povoláni opustit vztahy a všechno, co nás spoutává, co nás uzavírá jen do našich skupin a brání nám přijmout bezmeznou Boží lásku a vidět v druhých bratry a sestry. Ano, musíme vyjít ze sebe, protože se navzájem potřebujeme.“

V tomto krátkém a jistě ne inovativním ani originálním exkurzu do Františkova jazyka zjišťujeme, že jeho jazyk vystupuje z cyklostylu známé formy, experimentuje se styly vhodnými pro dnešek, zkracuje vzdálenosti, jak to umí jen skuteční „komunikátoři“, ale především přináší evangelium a jeho hlásání do doby, která hluboce změnila komunikační systémy.

I to potvrzuje, že František, velký humanista své doby ztracené mezi novými -izmy, jako je suverenismus a populismus, byl silnou protilátkou vůči těmto znepokojivým novinkám. Tato slova, jejichž nejznámějším příkladem v oblasti vyjádření blízkosti je jeho pozdrav „buongiorno“ nebo „buonasera“, jak to dělá každý přítel, každý spolucestující, tedy příklad blízkosti, která odstraňuje vzdálenost, která se mezi papežem a věřícími, obyčejnými lidmi vytvořila, byla doprovázena jeho nejznámějšími gesty a skutky: odmítnutí luxusu, limuzín nebo návštěvy věznic a center pro uprchlíky.

Slova a gesta vytvořila nový obraz církve a papeže, papeže zakoušeného a prezentovaného jako lidskou bytost: nejzdařilejší reforma. Kdo by ji chtěl zničit, bude mít potíže, zejména kvůli jazyku, který každopádně zahájil novou církevní éru.

Riccardo Cristiano

zdroj: settimananews.it, foto: pixabay. com