Je to dobrý!

„V této smutné i radostné chvíli, prozřetelnostně zahalené světlem Velikonoc, bych si přál, abychom společně pohlíželi na odchod zesnulého Svatého otce Františka a na konkláve jako na velikonoční událost, (…) skrze kterou nás Bůh vede k plnosti života.“

To jsou slova, kterými se v sobotu 10. května nový papež Lev XIV. obrátil ke kardinálům v jednom ze svých úplně prvních proslovů. Františkův přechod k Otci do plnosti života a volba nového římského biskupa jsou velikonočními událostmi. Pro mě osobně se právě tato slova stala důležitým interpretačním klíčem k tomu, co se v uplynulých dnech a týdnech stalo, a taky důvodem k vnitřnímu klidu a upřímné radosti.

Nepochybuji o tom, že Františkův odchod v sobě nesl punc Velikonoc. A nejde v první řadě o to, že k němu došlo prozřetelnostně právě na Velikonoční pondělí. Nejde totiž o to kdy, ale jak. I kdyby František zemřel v říjnu, byl by jeho odchod velikonoční. Velikonoce nejsou přece jen konkrétním ročním obdobím, ale jsou především konkrétním životním stylem, jsou způsobem, kterým žije církev, prostorem, do kterého jsme jako křesťané ponořeni, ve kterém „žijeme, pohybujeme se a jsme“ (srv. Sk 17, 28), kterým jsme od okamžiku křtu prostoupeni skrznaskrz. Velikonoce jsou životem, kterým se v každé eucharistii skrze Slovo a Tělo dokonce sytíme. Velikonoce jsou životem žitým jako sebedarování, a tudíž jsou smrtí, která v síle lásky přechází s Kristem do vzkříšení, jak by nejspíš řekl kardinál Špidlík. A František tímto liturgickým způsobem daru sebe sama žil do poslední chvíle: „Děkuji vám, že jste mě přivedli zpět na náměstí.“ Vydání se z lásky, Velikonoce.

Ale o velikonoční událost šlo i v případě volby jeho nástupce. Po pár dnech, které od onoho čtvrtečního večera uplynuly, jsem přesvědčený, že navzdory veškeré možné i nemožné diplomacii a, kdoví, třeba také možnému i nemožnému politikaření hrál nakonec prim i tady Duch svatý. Nechci, aby to vyznělo jako zbožné řeči. To, co se stalo po volbě Lva XIV., mě v tom jednoduše utvrzuje.

Asi jako mnoho jiných z nás jsem na Habemus papam čekal s velkým rozechvěním: Snad zvolí někoho, kdo půjde jasně ve Františkových stopách. Jasná znamení jsem měl (ve své naivitě) dopředu určená tři: nové jméno, oblečení a první pozdrav.

„Eminentissimum ac Reverendissimum Dominum, Dominum Robertum Franciscum, Sanctæ Romanæ Ecclesiæ Cardinalem Prevost, qui sibi nomen imposuit Leone XIV.“ Wow! Rozechvění se posílilo. Lev… Mnou toužebně očekávaný Jan nebo Pavel se tedy nekonal. Lev… To jméno v češtině nezní úplně sympaticky, aspoň takový je můj dojem. Ale trvalo mi jen pár vteřin, aby emoce z toho, jak jméno vyznívá, ustoupila rozumu, který už křičel: „Rerum novarum! To je dobrý!“ A bylo to dobrý. V sobotu pak nový papež opravdu potvrdil, že hlavním důvodem volby jeho jména byla (kromě zvláštní blízkosti Lva XIII. k augustiniánům) právě první sociální encyklika církve, která stála u zrodu řady dalších dokumentů a celého učení, které pak tolik obohatil a zdůraznil právě František ve svých encyklikách Laudato si' a Fratelli tutti, ale i svým velikonočním stylem života. Bude to „sociální papež“, bude pokračovat v Kristově stylu zvláštního vyvolení těch posledních a vyloučených. Bude to dobrý!

A pak ta „zatracená“ mozzetta. To už se rozechvění pomalu proměňovalo v obavu. Opravdu si nemyslím, že je to ta nejdůležitější věc, podle které má být papež posuzován. Ale zároveň jsem přesvědčený, že dnes jde o záležitost navýsost důležitou. Troufnu si říct, že první Lvovu (fakt to zní divně…) homilii četlo řádově mnohem, ale opravdu mnohem méně lidí, než jich vidělo první fotografii z lodžie na webu, short na Youtube nebo reel na Instagramu. Žijeme v době, v níž jsou gesta důležitější než slova. A František to věděl velmi dobře. Jeho apoštolská exhortace Evangelii gaudium pro mě zůstává i po dvanácti letech něčím přelomovým a neuvěřitelně svěžím. Ale kolik z našich farníků nebo mých katolických přátel ji opravdu četlo nebo by z ní bylo schopno dokonce recitovat některé pasáže, si netroufnu odhadnout. Rozhodně ji ale všichni mají v živé paměti v obrazech. Všichni vidí skloněného Františka, jak na první Zelený čtvrtek myje nohy mladistvým v nápravném zařízení Casal del Marmo, slyší jeho hlas, jak v Lisabonu na mladé u příležitosti Světového dne mládeže křičí: „Todos, todos, todos!“ „Církev je pro všechny, úplně všechny!“ Síla obrazů je veliká. Proto mě ta mozzetta pořád tak trochu trápí. Ale boty má černé! A v autě sedí vedle řidiče s otevřeným okénkem. A prý rád sám řídí. A nakonec už i jeho fotka obletěla svět: biskup Prevost na koni. A vlastně i short: Feliz Navidad v jeho podání. Bude to dobrý!

„Pokoj vám všem!“ Prvního pozdravu jsem se v určitém smyslu obával asi nejvíc. Za návaznost na svého předchůdce, kterou jsem urputně hledal v každém slově a gestu nového papeže, bych osobně nepovažoval františkovské „Buona sera!“ Přál jsem si papeže Františkova střihu, ale zároveň papeže, který bude výrazně sám sebou. Ovšem latinské Laudetur Jesus Christus bych za projev vhodné osobitosti dnes nepovažoval. Lev XIV. to podle mě vyřešil geniálně. „Pokoj vám všem!“ Jistě, je to liturgický pozdrav, součást církevního jazyka, ale zároveň přání toho, po čem dnes tolik lidí opravdu touží. Navíc v italštině – a jiných světových jazycích – „pokoj“ označuje zároveň mír. A právě toto téma bude podle prvních papežových proslovů pravděpodobně jedním z klíčových. Takže zase František. A kdybych si počkal na první Lvovu neděli, tak bych se neobával vůbec: „Buona domenica a tutti! E buona festa a tutte le mamme!“ Bude to dobrý!

Ale vrátím se ještě k Duchu svatému. Určitě nejsem nejpovolanější osobou k objektivnímu posouzení, ale během neklidné noci ze čtvrtka na pátek ve mně uzrálo přesvědčení – které se v následujících dnech s přibývajícími zprávami a příběhy z života papeže Lva XIV. jen utvrdilo, že totiž máme vlastně druhého latinskoamerického papeže v řadě! A to by lidsky fakt neprošlo! Když jsem před konkláve pročítal se zvědavostí seznamy „papabilů“ na serióznějších serverech, nikde jsem nenarazil na možnost zvolení dalšího papeže z Latinské Ameriky. Výjimkou byl jediný článek, ve kterém jeho autor výslovně tvrdil, že tuto možnost naprosto vylučuje, snad s výjimkou brazilského kardinála německého původu Odila Scherera. Lev XIV. je sice Američan ze Spojených států, ale srdcem se zdá být víc Peruánec. Ostatně i občanství má dvojí. Hned v prvním proslovu se španělsky obrátil na své bývalé diecézany, angličtinu utrousil až na začátku své první papežské homilie a hlavní akcenty, které v těchto pár dnech z jeho slov už jasně vystupují, také odkazují spíše do latinskoamerického prostoru. Určitě je to papež pro univerzální církev. Z tohoto hlediska si neumím představit, že by jeho životopis mohl být lepší. Misionář, představený řádu, který procestoval celý svět, polyglota, biskup v Peru… A zná i římskou kurii. Prefektem Dikasteria pro biskupy byla ale jen dva roky. Dost na to, aby se orientoval, málo na to, aby zabřehl do mašinerie. Bude to dobrý!

Přesto mám dojem, že „latinskoamerické“ období z jeho slov a gest vystupuje nejvíc. A právě v tom vidím Velikonoce především. Jak František, tak Lev byli formováni životem latinskoamerické církve, kontextem citlivým k sociálním tématům, církví s historií krutých pronásledování ze strany diktátorských režimů, ale i zevnitř, z vlastních řad. Teologie osvobození v mnoha svých podobách byla pro Řím příliš dlouho „červeným hadrem“, který dráždil a občas byl i překážkou k dialogu a k možnosti vzájemného pochopení. Snad až vražda salvadorského biskupa Oskara Romera něco v tomto přístupu změnila. Latinskoamerická teologie, ale i část církve si prošly Velikonocemi, prošly si smrtí. Z lásky ke Kristu a k Božímu lidu, k těm nejchudším. A dnes právě toto umlčované podhoubí vydalo plody: dva papeže, jednoho hned po druhém. To by čistě lidsky „neprošlo“. Láska je velikonoční a ten, kdo s ní vstoupí do smrti, je vzkříšen. To je zákon Velikonoc, zákon Ducha svatého.

Ano, přechod papeže Františka k Otci, stejně jako volba nového papeže Lva XIV. byly a jsou velikonočními událostmi, v nichž se skrze smrt klube na svět nový život. Je to dobrý!

Vlastimil Kadlec, OMI

foto: vatican.va