Misionáři naděje mezi národy

V roce 2013 jsme první poselství papeže Františka k Světovému dni misií četli před zakončením Roku víry – k připomenutí 50. výročí zahájení II. vatikánského koncilu. Od samého začátku svého pontifikátu nastínil svůj program: „(...) zajistit, aby si celá církev znovu uvědomila svou přítomnost v současném světě, své poslání mezi národy a lidem. Misijní charakter není jen otázkou geografických území, ale také národů, kultur a lidí, protože „hranice“ víry neprocházejí pouze místy a lidskými tradicemi, ale také srdcem každého muže a každé ženy. “ Popisoval také své pastorační směry a výzvy: „Misijní charakter není pouze programovou dimenzí křesťanského života, ale také paradigmatickým rozměrem, který se týká všech aspektů křesťanského života. (…) Musíme mít vždy odvahu a radost s úctou nabízet setkání s Kristem a být nositeli jeho evangelia. (…) Nesme do tohoto světa svou láskou a svědectvím naději danou vírou! Misijní charakter církve není proselytismus, ale svědectví života, které osvětluje cestu, přináší naději a lásku. Církev – opakuji to ještě jednou – není asistenční organizací, podnikem, nevládní organizací, ale společenstvím lidí, které oživuje působení Ducha svatého, kteří prožili a prožívají úžas ze setkání s Ježíšem Kristem a chtějí se podělit o tuto zkušenost hluboké radosti.”

V roce 2025 se poslední poselství papeže Františka k 99. Světovému dni misií – který se slaví 19. října – zapsalo do počátku jubilejního roku – prvního v třetím tisíciletí – s tématem „Poutníci naděje“ k připomenutí 1700 let od koncilu v Niceji. Jeho poslední slavnostní požehnání „Urbi et Orbi“ o velikonoční neděli bude navždy znít jako vysoce symbolické. Ve svém 13. a posledním poselství „Misionáři naděje mezi národy“ nám papež František předává jak své dědictví, tak i své poslední slovo. Podle mého názoru se jedná spíše o skutečné předání, o předání štafety – jako při štafetovém běhu – učedníkům-misionářům pro budoucnost celé církve. Rád bych zdůraznil pět hlavních bodů.

1- Naléhavá potřeba znovuobjevit „křesťanskou misijní identitu“
Uznat a znovuobjevit bohatství křtu, a tím i skutečné „základní povolání být v následování Krista posly a staviteli naděje“. Být si vědomi specifičnosti naší identity, aniž bychom se báli nebo styděli říkat a ukazovat, že jsme křesťané. Rozvíjet pocit sounáležitosti a cítit se jako členové jednoho těla, hrdí na to, že můžeme svědčit o Tom, který v nás přebývá. Křesťanská identita, která jde ruku v ruce s důsledností v našem běžném životě. Přijmout smysl této odpovědnosti, kterou je „univerzální povolání pokřtěných stát se mezi národy, silou Ducha a každodenním nasazením, misionáři velké naděje. Ježíšovo poslání je stále aktuální: „Jděte! Učte všechny národy“ (Mt 28,19). Dvě slovesa v rozkazovacím způsobu znějí jako výzva, abychom ještě více rozšířili svůj pohled k novým horizontům a s důvěrou a nadějí kráčeli po svých každodenních cestách. Jinými slovy, jde o to „jít vstříc“ a „vystoupit ze sebe“, protože „vystoupit ze sebe, aby se člověk spojil s ostatními, je prospěšné“ (EG 87). S radostí se společně odvažme hlásat Boží lásku, „vyprávět všem národům o jeho slávě, všem lidem o jeho divech!“ (Ž 95,3).

2- Důraz na „misijní synodalitu církve“
Dlouhý proces přípravy synody o synodalitě umožnil všem sférám univerzální církve vyjádřit se, svobodně mluvit a naslouchat si navzájem. Výměna a sdílení jsou samozřejmě možné, pokud existuje otevřenost a vstřícnost, dialog a vzájemné naslouchání, aby bylo možné respektovat bohatství našich rozdílů, dokonce i našich neshod, našich silných a slabých stránek. Po zveřejnění závěrečného dokumentu – „Za synodální církev: společenství, účast a poslání“ – bude třeba přejít od slov k činům a společně reagovat na naléhavé společenské problémy naší planety, „našeho společného domu“. Osud lidstva je v rukou všech národů a lidí, a proto se to týká každého: „děti, mladí lidé, dospělí, starší lidé se musí aktivně podílet na společném evangelizačním poslání svědectvím svého života a modlitbou, svými oběťmi a svou štědrostí.“

3- Nutnost navázat přátelský, ba dokonce bratrský vztah
Navazovat přátelské a bratrské vztahy se všemi národy, bez ohledu na víru nebo politickou situaci, aby „se stavěly mosty, nikoli zdi.“  Bez ohledu na to, kde se nacházíme – ve velkoměstě, v obci, na vesnici, v savaně nebo v poušti – všechny „křesťanské komunity mohou být znamením nového lidstva“, protože „evangelizace je vždy společným procesem.“ Jinými slovy, stát se „lidmi jara“, s pohledem vždy plným naděje, kterou můžeme sdílet se všemi.“ Dědictví víry nám odhalilo, že „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1,14). Novější tradice nás také učí, že „Slovo se stalo bratrem“ (Christian de Chergé). Na této zemi máme jen jeden život. Každý člověk je neustále vyzýván, aby objevoval a poznal sám sebe, ale také aby přijal a miloval sám sebe, aby pak mohl objevovat, poznávat, přijímat a milovat druhého za to, čím je ve své jedinečnosti. Každý muž a každá žena je zjevením Boha a cestou, která k Němu vede.

4- Pozornost vůči všem našim bližním, bratřím a sestrám v lidství
Napodobovat, pokud je to možné, příklad Krista, který „kudy procházel, činil dobro a uzdravoval všechny“ (Sk 10, 38). Snažit se „převzít, jako On a s Ním, volání lidstva“ za účelem podpory a ocenění lidské důstojnosti. Prostřednictvím služby lásky, přibližováním se všem, péčí o druhé, neúnavnou obětavostí a především schopností věnovat „zvláštní pozornost nejchudším a nejslabším, nemocným, starým lidem a těm, kteří jsou ze společnosti vyloučeni“. V konkrétních situacích každodenního života pokorně sloužit každému člověku „s blízkostí, soucitem a něhou, pečovat o osobní vztah.“ Jednoduše řečeno, vždy dávat ze sebe to nejlepší. Zkušenost nám jasně ukazuje, že „často to budou právě oni, kdo nás naučí žít s nadějí.“

5- Důležitost skutečné blízkosti
V mnoha částech světa se nové technologie rozvíjejí rychlým tempem. Zjišťujeme také, že „blízkost mizí: jsme všichni propojeni, ale nemáme navzájem vztah.“ Riskujeme – zpočátku si to neuvědomujeme – že zůstaneme pouze „soustředěni na sebe a neschopni altruismu.“ Odstranění určité tendence „kultury odpadu“ je zásadní pro rozvoj kultury setkávání a solidarity. Svět se stále více stává globální vesnicí, kde je dobře viditelné mísení mnoha národů. V důsledku toho se specifika každého národa nevyhnutelně setkávají s nejrůznějšími lidmi a žijí společně na stejných místech. Všechny národy by měly odstranit předsudky a diskriminaci, aby se mohly setkávat v úctě a pravdě. Na periferiích našich životů buďme méně osamělí a více solidární pro štěstí společného života. Vždy se mi líbil slogan Misijního díla dětí, který může pomoci i světu dospělých: „Být blízko těm, kteří jsou daleko, aniž bychom byli daleko od těch, kteří jsou blízko.“

Závěr
Na počátku tohoto třetího tisíciletí se po vzoru našich předchůdců vydáváme „na cestu po stopách Pána Ježíše, abychom se s Ním a v Něm stali znamením a posly naděje pro všechny, na všech místech a za všech okolností, které nám Bůh dává prožít.“ Těchto pět bodů připomíná pět prstů na ruce nebo noze – ale my jich máme naštěstí dvakrát tolik – abychom rostli jako „tvůrci a stavitelé naděje“ a abychom kráčeli dále jako „poutníci a nositelé naděje“ pro dnešní lidi. Přeji všem úspěšnou misii!

autor: Alfonso Bartolotta, OMI, misionář na Madagaskaru
zdroj: omiworld.org; foto: unsplash.com