Bukurešť: katedrála pro národ

V neděli 26. října bude v Bukurešti slavnostně otevřena „katedrála Spásy národa“. Je považována za největší kostel pravoslavné církve na světě, „symbol jednoty a duše národa“, jak ji ještě v roce 1920 definoval jeden z jejích tvůrců, král Ferdinand Hohenzollern (1865–1927). Tento názor potvrdil i současný patriarcha Daniel (Ciobotea), přesvědčený zastánce ústřední role pravoslavné církve při ochraně a podpoře rumunské identity.
120 metrů vysoká, s ikonostasem o rozloze 406 metrů čtverečních, s 25 000 metrů čtverečních mozaik, s 392 vitrážemi, 28 bronzovými dveřmi, 6 zvony (největší váží 25 tun) a kapacitou 5 000 věřících. Kompletní budova zahrnuje knihovnu, sídlo patriarchy, administrativní kanceláře a prostory pro hosty: jedná se o největší stavební projekt v zemi za poslední století.
Kromě nejvyšších představitelů státu a církve ji slavnostně otevře také konstantinopolský patriarcha Bartoloměj. Tento gigantický projekt byl zahájen po první světové válce královským rodem a patriarchou Mironem (Cristea).
Otevření bude vrcholem oslav, které se konají v tomto roce: 4. února (století patriarchátu), 25. dubna (140 let autokefalie), 13.–17. května (teologické sympozium k 1700 letům Nicejského koncilu) a 26. října zahájení bohoslužeb v katedrále.

Epochální projekt
První zmínka o pohnuté historii baziliky pochází ze zákona z roku 1884, ale teprve v roce 1925 patriarcha Miron zahájil stavbu, která byla okamžitě zastavena kvůli světové hospodářské krizi, poté kvůli druhé světové válce a nakonec kvůli nové komunistické moci.
Projekt obnovil po pádu režimu patriarcha Teoctist (1915-2007).
Parlament schválil v témže roce příslušný zákon, ale samotná stavba byla zahájena až v roce 2010. Mohutná budova rychle rostla a v roce 2018 byl slavnostně otevřen oltář a stavba byla dočasně zpřístupněna 150 000 věřícím. Katedrála byla zasvěcena svatému Ondřeji. O dva roky později stavbu navštívil papež František.
Postupně se kvůli obrovskému objemu potřebných finančních prostředků a složitosti stavby začalo uvažovat o převedení správy na velkou mezinárodní společnost, která by využívala tisíce místních firem.
Staveniště je od roku 2024 v provozu dnem i nocí a práce probíhají v rytmu omítání, obkládání pilířů, vytváření mozaik, výstavby velké centrální věže korunované mohutným křížem, instalace vitráží a dokončení technických zařízení. Zvláště obtížné jsou elektrické a protipožární systémy, stejně jako systém proti zemětřesení.
Na obrovském mozaikovém díle současně pracuje 220 mozaikářů, kteří se řídí byzantskou uměleckou tradicí, ale čerpají také z řeckých, slovanských a latinských zdrojů.
Ikonografický projekt počítá s postavou Krista Pantokratora v centrální kopuli, obrazem Panny Marie v apsidě a příběhy ze Starého a Nového zákona v ikonostasu. Ve čtyřech registrech se objevují apoštolové a zejména rumunští svatí, včetně těch, kteří byli kanonizováni teprve nedávno. Jména 350 000 hrdinů země jsou shromážděna na pergamenu umístěném pod oltářem.

Korupce peněz
Nejdiskutovanějším aspektem je finanční stránka. Zpočátku stát a město poskytly pozemek, ale stavba měla být na náklady církve. Postupně, prostřednictvím následných politických nebo vládních rozhodnutí, se většina investic přesunula na náklady státu, města a místních správ.
Jak ilustrují webové stránky a média (Să fie lumina, Recorder, Vice Romania), náklady na tento projekt jsou stále více na bedrech veřejnosti, zatímco správu má na starosti patriarchát, který využívá společností, které jsou s ním propojeny a mají jeho důvěru. Kromě pozemku (180 milionů eur) přispěly veřejné finance částkou 120 milionů. Kritici, kteří hovoří o „katedrále drancování“, tvrdí, že stavba umožnila pravoslavné církvi získat obrovské finanční prostředky, které mohla rozdělit mezi své členy a rozšířit tak svou síť vlivu, což s sebou nese riziko korupce. Tento proces doprovází růst příjmů církevního vedení, které se z 6 milionů eur v roce 2007 zvýšily na 22 milionů v roce 2020.
66 % státních prostředků na restaurování sakrálních staveb bylo určeno pro katedrálu. Připomínáme, že v letech 1990 až 2004 vzniklo v Rumunsku 2 000 nových kultovních míst.

Beton a mezery v paměti
Veřejná podpora neochabla, ale objevily se další kritické body.
Někteří v tomto projektu viděli odraz stejného megalomanského ducha, který inspiroval bývalého komunistického diktátora Ceausesca k výstavbě obrovské budovy, která je zrcadlovým obrazem baziliky a dnes slouží jako parlament.
Jiní zdůrazňují, že betonová hmota jako by pohřbila nepříjemné církevní vzpomínky na spolupráci s fašistickými silami mezi dvěma válkami a neschopnost vyrovnat se s dlouhým obdobím kompromisů s komunistickou mocí (kromě pronásledování).
Někteří připomínají mlčení patriarchy Mirona, když bylo ve třicátých letech zrušeno občanství 225 000 Židů, s aktuálním oživením antisemitismu a osobními kompromisy některých „nových mučedníků“ jak s fašistickými legionáři „železné gardy“, tak s komunistickými byrokraty.
Nejčastěji se hovoří o nacionalistickém směřování církve a jejím „vnitřním“ populismu. Jedná se o rétoricky účinnou odpověď na globalizaci, která však není příliš v souladu s universalismem evangelia a historickou odpovědností za instituce svobody.

Mega-kostely v Moskvě, Bělehradě a Tbilisi
Tento trend podněcuje mnoho pravoslavných církví k výstavbě monumentálních kostelů a katedrál.
Je tomu tak v Gruzii s katedrálou v Tbilisi zasvěcenou Nejsvětější Trojici, ale také v případě gigantického kostela sv. Sávy v Bělehradě. Ten navazuje na byzantský styl podle původního plánu chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli. Stavba byla zahájena v roce 1939, v roce 1941 přerušena a v roce 1984 obnovena. V posledních letech se na financování 4 000 metrů čtverečních mozaik významně podílela ruská společnost Gazprom.
V Moskvě byla katedrála Krista Spasitele, zničená Stalinem v roce 1931, mezi lety 1995 a 2000 identicky přestavěna, ale velké katedrály vznikly také v Chabarovsku (Proměnění Páně), Voroněži (Zvěstování) a nedaleko Moskvy katedrála ruských ozbrojených sil s náklady 77 milionů eur.
Po desetiletích ničení a pustošení komunistickou mocí došlo k masivnímu zásahu ruského státu a církve do výstavby sakrálních staveb. Od roku 2009, kdy Kirill nastoupil do úřadu, do roku 2024 vzniklo 11 880 nových kostelů. Tento jev se stal jedním z hlavních důvodů, proč patriarcha demonstruje duchovní růst Ruska a odsuzuje selhání Západu.
Na webových stránkách patriarchátu jsou vždy zdůrazněny oslavy otevření kostelů za přítomnosti Kirilla. Například: 21. března otevření kostela v Zyuzinu. Při této příležitosti Kirill řekl:
„Svatyně nebyla postavena z důvodu hojnosti zdrojů nebo oportunismu, ani proto, aby zkrášlila městskou krajinu, ale proto, že lidé potřebovali Boží kostel. A to se děje ve svaté Rusi, zatímco v osvícených zemích Evropy se kostely zavírají – o tom jsem již několikrát hovořil. V lepším případě se kostely přeměňují na mešity, v nejhorším případě na zábavní podniky nebo restaurace […]. Ale naše země se znovu rodí, duchovně ožívá a dnes jsme svědky jevu, který je v životě moderní a civilizované lidskosti skutečně jedinečný. Jsme svědky nejen znovuzrození víry, ale také spojení této víry s moderním poznáním, s úspěchy vědy a umění.“

Evangelium nebo etnonacionalismus?
Stavba kultovních míst je klíčovým bodem pro všechny církve a náboženství. Nelze ignorovat, že pravoslavné církve, které prožily desítky let komunistického pronásledování a vydaly tisíce mučedníků, dbají na obnovu kostelů a církevních institucí. Koneckonců, tam, kde chybí svoboda víry a náboženství, je jedním z nejviditelnějších znaků zničení kultovních míst.
Nelze však opomenout otázku, která se skrývá za stavbou budov gigantických rozměrů a za podporou nacionalismu, který mají uctívat. Je to znamení ne vždy vítaného vývoje. Jak napsal jeden z nejvýznamnějších odborníků na sociologii náboženství ve východní Evropě a na Balkáně, Jean-Arnault Dérens, v knize Géopolitique de l’Orthodoxie (Tallandier, Paříž 2025):
„Pravoslaví již více než dvě století dramaticky trpí vazbami na národy a nacionalismus. Tři desetiletí postkomunismu, války v bývalé Jugoslávii i na Ukrajině a relativní neúspěch koncilu na Krétě v roce 2016 potvrzují jednu věc: pravoslaví se musí zbavit všech forem konspirace mezi církví a mocí, mezi vírou a nacionalismem.“

autor: Lorenzo Prezzi
zdroj: settimananews.it; foto: unsplash.com