Nesmyslná služba, která dává smysl

Už čtyři měsíce pracuji v nové věznici, takže je na čase trošičku bilancovat.

Přešel jsem z plzeňské věznice na Borech do Oráčova, protože odtud odešla kaplanka a hlavní vězeňský kaplan, který z generálního ředitelství naši činnost koordinuje, nevěděl, kým ji nahradit. Prý je na tom severu těžké najít lidi… Proto se zeptal mne, protože bydlím nejblíž, v podstatě na poloviční cestě mezi borskou a oráčovskou věznicí. Takže typická oblátská činnost: máme jít tam, kam se ostatním nechce.

Ale docela nám to přišlo vhod. Oráčov totiž leží v jedné z našich nových farností: Jesenice. Proto tam mohu po službě i někoho navštívit nebo vést třeba modlitbu na hřbitově.

S dušičkami se pojilo i intenzivní setkání na konci prvních tří měsíců: navázal jsem na tradici, kterou zavedla moje předchůdkyně, adventistická kaplanka, a nabízel „dušičkové pobožnosti“ v kapli, kde si mohli vězni pod dohledem zapálit čajovku a vzpomínat na své zesnulé (jinak je taková činnost ve věznicích přísně zakázána, a bylo to tedy možné jen díky velké vstřícnosti zdejšího vedení). Pro vězně je to ale důležité, protože se často nemohou pohřbů svých blízkých účastnit. Přišli sice většinou jen ti, kteří už chodí do kaple, ale objevily se i nové tváře. Mezi nimi byli dva, kterým právě v oněch dnech zemřeli blízcí. Byly to velmi emotivní okamžiky. Jsem rád, že jsme jim jako celá skupina mohli být oporou.

I když je pro mě nové místo stále výzvou, cítím se tu dobře (snad i proto, že věznice Oráčov je stejný ročník jako já, vznikla v roce 1963).

Na Borech jsem míval jen individuální rozhovory. Tady musím vést i bohoslužby a skupinové aktivity, což je někdy náročné. Někteří chodí do kaple hlavně, aby mohli hrát na kytaru nebo prostě na chvíli vypadnout z oddílu. Jsou někdy dost neukázněni a musím se hodně snažit, abych je zvládl a kaplanské službě nedělal „ostudu“. Přesto mi to dává smysl.

Jsem tu prostě proto, abych vydával svědectví o Kristu, který miluje bezpodmínečně, nebo na něj aspoň ukazoval. A jsou i takoví, kteří poselství víry opravdu přijímají. A někdy k tomu cesta vede právě tak, že člověk do kaple chodí nejprve z nudy a teprve pak mu to začne dávat smysl.

Mně osobně tato služba, která co do dosaženého úspěchu proměny vězněných bratří a počtu „obrácených“ smysl nedává, naopak smysl dává, a to kvůli lásce, kterou skrze ni můžeme projevovat i přijímat od bratří, kteří dokážou být velmi vděční a od kterých se můžu učit, jak se často s neřešitelnými problémy prát.

Günther, OMI