Řím tak trochu jinak

Na počátku září se větší část našich letošních biřmovanců s několika oblátskými mladými asociovanými vydali za doprovodu Oty, OMI do Říma. Nešlo o žádnou „odměnu“ za biřmování ani o turistický výlet po památkách. Šlo o pokračování „přípravy“, formace, o její zkušenostní část. Chtěli jsme našim mladým dát zakusit sílu života z evangelia, jak ji zakoušeli někteří z nás, kteří část své oblátské řeholní a misijní formace prožívali právě tam. Proto cílem této výpravy byla kromě obligátní návštěvy baziliky sv. Petra také např. ochutnávka cappuccina v bistru naší „alma mater“ na Lateranu, pizza od Gerardy, naší kuchařky ve scholastikátu, ale především ponoření se do atmosféry komunitního života, jak jsme ji roky zakoušeli v Marinu (oblátský noviciát), Vermicinu (oblátský scholastiká) nebo třeba i v našem generálním domě. A jaké to bylo?

Celá cesta do Říma byla moc krásná, ráda bych ji shrnula do jednoho, pro mě důležitého, momentu. Opravdu jsme zažili pocit přijetí i tam, kde nerozumí vůbec česky nebo ani anglicky. Jeden večer jsme totiž jeli v autě do Vermicina a jeden rumunský oblát řídil. V rádiu hrála hudba a Oto si s ním povídal italsky. Najednou si všimli, že jsme vzadu začali „tančit“ do rytmu, a tak mluvit přestali a hudbu zesílili. V tu chvíli jsme všichni v autě začali tančit a zpívat společně. Na to vzpomínám moc ráda, protože jsem se opravdu cítila jako s moc dobrými přáteli.
Klárka

V polovině září jsme jeli s Oťákem, asociovanými a biřmovanci do Říma. Pobyt tam byl sice krátký, ale velmi intenzivní a moc jsem si ho užila. Památky, pizzu, zmrzlinu a těstoviny si v Itálii může dát každý a ani my jsme tyhle požitky nevynechali, ale zdaleka se to všechno nevyrovnalo pro mě nejdůležitějšímu zážitku, a to návštěvě italských oblátských komunit. Byli jsme celkem ve třech: v Římě, kde nás uvítali vynikajícím obědem se slovy „chovejte se tu jako doma“. Pak jsme bydleli v Marinu a předposlední den jsme se stavili ještě ve Vermicinu. Všichni z oblátů se k nám chovali jako ke starým známým. Do Vermicina jsme se málem nedostali, protože jsme nenašli spojení zpátky, ale tamní obláti okamžitě nabídli, že nás odvezou zpátky, takže jsme je mohli navštívit jen díky jejich pomoci a ochotě. Úplně nejsilnější zážitek pro mě bylo vyprávění Enzova (jeden z oblátů v komunitě v Marinu) životního příběhu předposlední večer. Zapamatovala jsem si nejvíc slova: „Od té doby, co mi zemřela sestra, tak jsem se už nikdy ničím nestresoval, ani zkouškami ani ničím jiným. Protože všechno na světě jde vyřešit, jenom smrt člověk sám nepřekoná.“ Jsem moc vděčná našim oblátům, že tenhle výlet pro nás zorganizovali a že jsme mohli takhle příjemně zakončit naší biřmovací etapu.
Ester