The Mission: část Františkova odkazu

Svatý Ignác z Loyoly: „Itote, omnia accendite et inflammate“ (Jděte a zapalte vše). Dědictví papeže Františka je velmi rozsáhlé a hluboké, a proto jej nelze shrnout do krátkého textu. Zaměřím se tedy pouze na jeden jeho aspekt, respektive na jeho malou část, a k tomu využiji médium, které měl František velmi rád, a to je film.

Název tohoto článku, The Mission, záměrně odkazuje na slavný film z roku 1986 v režii Rolanda Joffèho, v němž hrají Jeremy Irons a Robert De Niro a který je obohacen nádhernou hudbou Ennia Morriconeho. Pokud jste ho ještě neviděli, vřele vám ho doporučuji: film je dojemným příběhem o cestě do konkrétní utopie křesťanství, který zároveň umožňuje nahlédnout do jezuitské spirituality. Domnívám se proto, že je to film, který nám může něco naznačit o některých existenciálních, politických a sociálních přesvědčeních papeže Františka, která se však vždy jeví jako důsledky jak jeho ignaciánské formace, tak i toho, že byl člověkem neustále zaměřeným na evangelium.

Vše znovu soustředit na Krista
Když se mluví o Františkovi, tak se tak často děje způsobem, jako by šlo o politického vůdce, a jako takový je pak milován nebo nenáviděn. Za sebe si upřímně myslím, že bychom měli být opatrnější a vyvarovat se promítání toho, co v něm chce vidět saeculum. Naopak, každý jeho čin a každé jeho slovo směřovaly především k tomu, aby svět a naši historii znovu soustředily na Krista, aby ukázaly, že Boha lze najít ve všem, a zejména aby nás vybízely k tomu, abychom v každém z posledních, chudých a utlačovaných viděli Ježíšovu tvář a tuto tvář hladili: vše ostatní, včetně výrazně „sociálního“ charakteru mnoha jeho postojů, je jen logickým důsledkem.

Osobně bych ho, kdybych ho měl definovat, popsal jako papeže, který nebyl ani teologem, ani politikem, ale mystikem, vášnivým hledačem Druhého a druhých, zapáleným propagátorem evangelia inspirovaným lidovou mystikou, tedy „mystikou my“, a proto revoluční.

Od této jeho subjektivní inklinace, tedy od toho, že byl „mystikem v akci“, podle mého názoru záviselo jak jeho teologické učení, tak i to, že byl velkým „křesťanským duchovním lídrem“, jak ho definoval jeho spolubratr otec Antonio Spadaro v důležitém článku, který vyšel v Osservatore Romano několik dní po jeho smrti (Dalla crisi la speranza, 2. května 2025).

Zkušenost „redukcí“
Film The Mission vypráví osobní příběh odpuštění a obrácení v rámci širšího příběhu obrácení, který se vtělil v redukcích, křesťanských komunitách vybudovaných jezuitskými řeholníky společně s lidmi kmene Guaraní v 17. a 18. století na území ležícím mezi současnými hranicemi Argentiny, Paraguaye a Brazílie.

Někteří vědci je dokonce označili za „křesťanskou komunistickou republiku“ (nebo také „socialistickou teokracii“), a proto tyto misie byly a stále jsou předmětem kritiky, která je obvykle velmi povrchní: příliš komunistické pro buržoazní křesťany a příliš křesťanské pro stoupence Marxe. Věci jsou však jednodušší, stačí si přečíst verše 32–35 4. kapitoly Skutků apoštolů, abychom pochopili, odkud pocházela inspirace pro horlivý „komunismus“ jezuitských otců.

V každém případě tyto komuny svědčí o úspěšném procesu inkulturace, která v té době proběhla. Dodnes zůstávají jedním z nejodvážnějších a nejvizionářštějších sociálních experimentů katolicismu, který vznikl a vyrostl v jedné z těch „periferií“, které byly Františkovi tak drahé, že na nich postavil celou teologickou, sociální a politickou kapitolu svého pontifikátu.

Řada historiků je přesvědčena, že kdyby komuny-misie nebyly zničeny evropskými státy a očerněny (i některými osvícenskými filosofy, například Voltairem), byla by historie Latinské Ameriky velmi odlišná.

Historie redukcí byla ve skutečnosti slavnou historií boje proti otroctví a vykořisťování a dobrodružstvím radostné evangelizace, zkrvavené mučednictvím, které se odehrálo uvnitř velkých koloniálních impérií té doby a institucionální církve, která byla příliš často podřízena jejich zájmům, a tedy také proti nim.

Říše, které byly tehdy, stejně jako v Ježíšově době, a jako i dnes, i když v průběhu dějin různými způsoby, zastánci toho, co papež František několikrát – naposledy v meditacích, které připravil pro letošní Křížovou cestu – označil za „ekonomiku, která zabíjí“: velmi tvrdý soud, o kterém se podle mého názoru dosud příliš neuvažovalo, zejména v katolických kruzích.

Jezuité a Guaraníové byli naopak protagonisty epizody, kterou Ernst Troeltsch ve své knize Le dottrine sociali delle Chiese e dei gruppi cristiani (Sociální doktríny církví a křesťanských skupin) definoval jako „komunismus lásky“ a odkazoval tím na způsob života prvních křesťanských společenství, který zejména v klíčových momentech dějin křesťanství vždy fungoval jako model societas, ke kterému je třeba směřovat.

V tomto ohledu je ve filmu příkladný dialog mezi kardinálem vyslaným Svatým stolcem, aby rozhodl o osudu redukcí, které se dostaly do ostrého konfliktu s koloniálními mocnostmi, a jezuitským knězem, který je sám indián.

Kardinál, který si není jistý, co má dělat, ale je ohromen radostnou prosperitou misie, se ho ptá, jak jsou rozdělovány výnosy, a jezuitova odpověď je blesková: „Všechno je rozděleno rovnoměrně. Toto je komunita.“ Na to prelát naznačuje: „Ano, i ve Francii existuje radikální skupina, která učí tuto doktrínu.“ Jezuita se na něj trochu překvapeně podívá a řekne: „Vaše Eminence, to byla doktrína prvních křesťanů!“

Žádná ideologie, ale evangelium
Tento dialog je stále aktuální, vždy bezostyšně současný a připomíná mi všechny ty případy, kdy papež František, stejně jako kdysi svatý Oscar Romero, Hélder Câmara a mnoho dalších, musel objasňovat, že stát na straně chudých a bojovat s nimi za spravedlivou společnost bez vykořisťování a útlaku neznamená nutně přistoupit k marxismu nebo jakékoli ideologii, „progresivní“ nebo „populistické“, ale milovat bližního a následovat evangelium.

Jsem však přesvědčen, že tento dialog budeme slyšet opakovaně až do konce časů, už i proto, že chudí, jak nám řekl Ježíš, budou vždy s námi a budou vždy symbolizovat palčivý rozpor světa.

Musíme však také vkládat naději do toho, že se obnoví a znásobí duchovní a existenční, a tedy i politický boj, na který film poukazuje, boj evangelia proti impériu, který dnes i díky Františkovu prorockému impulsu stále žije v mnoha částech světa.

Ale už nesmíme dovolit, aby na jedné nebo druhé straně se opět síla nebo, lépe řečeno, násilí staly tím, co, jak ve filmu hořce poznamenává otec Gabriel, vytváří právo, že mocnosti světa mohou zasévat smrt a zničení, aby tak potvrdily svou nadvládu, a otrávily tak i srdce spravedlivých, kteří se jim staví na odpor: násilí, jak potvrzuje i nejnovější historie, je schopné vytvářet pouze další formy útlaku. Zatímco „Bůh je láska“, říká jezuita ve filmu a vrací nás tak k jádru evangelia, a proto víme, že pouze láska skutečně tvoří, a to i právo. Protože pouze láska dává život, v každém možném smyslu dávání života.

To, co jezuité a lid Guaraní udělali, bylo ve skutečnosti, jak napsal Jorge Maria Bergoglio v eseji věnované mučedníkům této historie, „projektem srdce“, který se díky lásce obětovaných životů stal „srdcem projektu“ („Proyección cultural y evangelizadora del los mártires rioplatenses”, Revista del V Centenario del Descubrimiento y de la Evangelización de América, Número 2, 1993)

Chudí jsou teologickým místem
Na jednom ze setkání, které se konalo během papežovy apoštolské cesty do Paraguaye v roce 2015, František o této zkušenosti řekl: „Paraguay je právem známá po celém světě jako země, kde začaly redukce, jedna z nejzajímavějších zkušeností evangelizace a sociálního uspořádání v historii. V nich bylo evangelium duší a životem společenství, kde nebyl hlad, nezaměstnanost, negramotnost ani útlak. Tato historická zkušenost nás učí, že i dnes je možná humánnější společnost. Vy jste to zde zažili ve svých kořenech. Je to možné. Když existuje láska k člověku a vůle mu sloužit, je možné vytvořit podmínky, aby všichni měli přístup k nezbytným statkům, aniž by byl někdo vyloučen“ (Projev Svatého otce, Asunción, 11. července 2015).

Tato Františkova slova jsou důležitá pro naše duchovní i politické směřování. Říkají nám, že revoluční jádro křesťanského jednání a myšlení nespočívá v první řadě v ideologii ani v sociologických datech, protože chudí jsou především konkrétním teologickým místem, které je pro nás v každé oblasti reality stálou výzvou: vše vychází z evangelia lásky a je jím oživováno, a proto z tohoto hořícího Srdce lásky vyzařují všechny ostatní determinanty, politické, kulturní i sociální.

Jak brilantně napsal Piero Coda, když se zamýšlel nad Františkovým učením den po jeho smrti: „Poselství evangelia je poselstvím proměny lidského srdce podle vzoru Kristova srdce, díky Duchu svatému. A právě proto je to poselství také sociální, politické, ekonomické a kulturní proměny. Církev nehlásá pouze poselství duchovního charakteru“ („Una Chiesa in uscita nel solco del Vaticano II“, L’Osservatore Romano, 23. dubna 2025).

Bez lásky je revoluce násilím
Velkou chybou v historii revolucí bylo podle mého názoru vždy převrácení výrazů tohoto poselství – z něhož vyplývá svatý „zákon chudoby“, jak jej nazýval David Maria Turoldo – a tak se na cestě za spravedlností nakonec ztratila láska a revoluční činnost se rychle proměnila v činnost bezcitného monstra. A být bez milosrdenství, jak jsme mohli vidět, znamená podepsat si vlastní rozsudek na historické, ale i existenciální a duchovní úrovni.

František tedy znovu postavil na nohy evangelijní princip, který sám vychází z převratného obratu, totiž že v síle Lásky jsou/budou poslední prvními (viz R. Buffa a P. Coda, Gli ultimi sono/saranno i primi, Città Nuova, Řím 2025). Není tedy náhodou, že jeho poslední encyklika Dilexit nos – téměř klíč k rozluštění celé jeho služby jako papeže – je věnována tomu, jak porozumět pohybům našich srdcí ve vztahu k Srdci Kristovu.

Důsledkem toho je, že pouze láska a nezištnost vyjádřené svobodnými srdci mohou skutečně legitimizovat jakýkoli boj za sociální spravedlnost.

Všichni protagonisté
František nás však také chtěl povzbudit, abychom v této temné době neztráceli naději, a důrazně nám řekl, že je dnes možné vybudovat společnost bez vykořisťování a útlaku a že úsilí o to je naopak zásadní součástí misie, ke které neustále vyzýval úplně všechny.

Jeho slavné „todos, todos, todos!”, které připomíná bojový pokřik, lze podle mého názoru interpretovat nejen ve smyslu neomezené pohostinnosti v církvi, ale také jako povzbuzení pro všechny křesťany, ať už patří k jakémukoli stavu života, aby se cítili jako učedníci a misionáři, protagonisté evangelizace, zapálení pro evangelium a aby za to bojovali.

Toto šíření křesťanského poselství musí ostatně v dnešní době přesahovat samotnou církev jako instituci, jak zdůraznil další italský teolog Pierangelo Sequeri, který byl rovněž vyzván, aby komentoval Františkův duchovní odkaz. Sequeri poukazuje na bod, který považuji za velmi důležitý a který má hodně společného s misií a, pokud chceme, také s kontroverzní historií redukcí, a sice že „sžít se znovu s misií” dnes znamená „otevřít Boží království, dřív než rozšiřovat instituci” („Církev se netvoří jen s těmi, kteří „chodí do kostela”, Avvenire, 28. dubna 2025). K čemu by nám byly velké a nádherné institucionální struktury, kdyby v nich už nikdo nezůstal?

Právě proto František misii představoval jako „církev vycházející“ s výzvou „vystoupit ze své pohodlnosti a mít odvahu dosáhnout všech periferií, které potřebují světlo evangelia“ (Evangelii gaudium I, 1, 20). Protože, když se dobře podíváme, ono nebeské království, které má moc proměnit všechno a všechny v pokoj a radost, se vždy vynořuje právě z periferií.

Je tu prostor pro nové „redukce“
Mezi základními rysy odkazu papeže Františka je tento silný misijní impuls, který nás vybízí, abychom pocítili tu nezdolnou touhu vyjít ze svých více či méně pohodlných úkrytů a prakticky hlásat evangelium osvobození, bez obav jít proti proudu světa, ba naopak s vědomím, že mučednictví je součástí samotné misie.

Ve skutečnosti nás papež nevolal, abychom se stali bojovníky za nějakou věc nebo svědomitými aktivisty „proti něčemu“, ale misionáři zvěsti, která navzdory všem protivenstvím musí být vždy nesena s radostí v srdci, protože, jak nám František připomínal až do posledního dechu, věříme, že „naděje neklame“.

Otázka pro nás tedy může znít: jak a kde bychom dnes budovali nové redukce? Kdy, jak a kde jsou/budou časy a místa spravedlnosti a svobody, bratrství a lásky v tomto 21. století, které je doslova devastováno útlakem, válkou, vykořisťováním, zkrátka, abychom to řekli jedním slovem, Zlem?

František nám řekl, že je možné budovat humánnější společnosti, ale nejen to: řekl, že osvobození hlásané evangeliem je možné dnes. Je možné ve městech i na venkově, uprostřed metropolí i v nejodlehlejších obydlích lidstva: je možné nyní, pokud otevřeme svá srdce, uděláme místo pro všechny a zůstaneme s důvěrou v Srdci ukřižovaného a vzkříšeného Pána.

A mějme na paměti jeden ze čtyř velkých principů, které byly Františkovi drahé, a sice ten, který tvrdí, že „čas je nadřazen prostoru“, což znamená – a to platí i pro ty, kdo bojují za spravedlnost a mír –, že nejde o to zabírat prostor (moci), ale o to, aby se daly do pohybu procesy (osvobození).
Odpověď opět vane ve větru. Veni Sancte Spiritus! Veni pater páuperum!

autor: Marcello Tarì
zdroj: settimananews.it; foto: unsplash.com