Žít jako svědci na Západní Sahaře

 Cesta setkání
Měl jsem tu čest zúčastnit se „poznávací cesty“ organizované otcem Flaviem, OMI, misijním prokurátorem oblátské Středozemní provincie, na Západní Saharu. Spolu se mnou se na cestu vydalo ještě pár Flaviových přátel. Vyrazili jsme 28. července: někteří z Malpensy, jiní z Benátek nebo Říma, a nakonec jsme se sešli v Casablance. Odtud jsme letěli do Dakhly, kam jsme dorazili za úsvitu a kde nás jménem místní oblátské komunity vřele přivítali bratr Silvio a o. Mario.
Neznali jsme se všichni, ale to vůbec nevadilo. Rozhodnutí prožít tuto zkušenost společně, každý se svými očekáváními, nám umožnilo žít spolu, jako bychom se znali už léta. Dvanáct dní jsme prožívali intenzivní emoce, hluboká setkání a objevování kultury a víry odlišné od té naší. Stále se mi vracela jedna otázka: kdybych se byl narodil tady, jaká by byla moje víra? V tomto kontextu jsem byl cizincem – tím, kdo měl světlejší pleť, nemluvil místním jazykem, chtěl se učit. Jaké to je, být „jiný“?

Lekce pohostinnosti
Místní obyvatelé nám otevřeli své domovy, mluvili s námi bez přetvářky a sdíleli s námi své tradice. Zvláště vzpomínám na saharský čajový obřad. Nešlo o náš rychlý čaj z pytlíku. Byl to téměř posvátný rituál: voda pomalu vařená na uhlí, několikrát přelívaná, oslazena řepným cukrem a podávaná ve třech malých skleničkách. První byla hořká jako život. Druhá sladká jako láska. Třetí lehká jako smrt. Jednoduchá gesta, ale plná důstojnosti, která nám dodávala klid.
Muslimští muži a ženy nám vyprávěli své příběhy. Někteří z nich, poté co se setkali s křesťany v zahraničí, dnes spolupracují s Charitou, aniž by se zřekli své víry, prostě proto, že je to správné. V Dakhle pořád ještě stojí kostel, a to díky Bouhovi, muslimovi na invalidním vozíku, který se postavil před stroj, který ho měl zničit. „Nebylo správné ho zničit,“ řekl, „protože tito lidé konali dobro, aniž by za to něco žádali.“ Z tohoto gesta vznikla Charita Dakhla a Asociace osob se zdravotním postižením, kde dnes působí dobrovolníci z mnoha zemí. Je to jeden z plodů místní „tiché“ oblátské misie, prožívané s vytrvalostí a věrohodností.

Poušť promlouvá
Ticho pouště promlouvá, šeptá, křičí. Mluví o tvrdosti, utrpení, odolnosti. Připomíná ty, kteří jí procházeli v hledání lepší budoucnosti: někteří uspěli, mnozí ne. A to mě nutí se ptát: jakou zásluhu mám já, že jsem se narodil v Evropě, zatímco pro jiné vše zůstává pouhou fatou morgánou?
Při procházkách Dakhlou, jejími trhy a opravenými ulicemi jsme vdechovali její vůně, obdivovali její barvy, její život. Slova nestačí k vyjádření toho, co jsme prožili.

Oblátská přítomnost
Oblátská misie v Západní Sahaře, prostřednictvím Silvia, Maria, Jeana Marie, Valèra a Christopha, je takovou nataženou rukou. Rukou otevřenou na znamení bratrství, připravenou podpořit, utěšit, doprovázet, aniž by se ptala na původ nebo víru. Rukou, která se nezavírá, aby vlastnila, která nehledá nové stoupence, která zůstává otevřenou, protože jedná z lásky a ví, že musí být vždy připravena nechat odejít.
Tady jsem objevil jinou tvář misie. Viděl jsem, jak oblátské charisma žije v konkrétních gestech. A to vše mi potvrzuje, o čem snil svatý Evžen, že moje místo v církvi je s vámi, ve velké oblátské rodině, té nejjednotnější na celé zemi.

autor: Marco Longhi, oblátský asociovaný
zdroj: omiworld.org