Svěcení trochu jinak

Svěcení! Dalo by se říct: „Konečně…“ Toužil jsem po této svátosti už roky (cca 22 let) a celý ten čas jsem si představoval, jaké to bude: průběh liturgie, biskup, který mě bude světit, kostel, ve kterém se vše odehraje, motiv primičních obrázků, hudba, která bude hrát, kolik tam bude ministrantů atd. Představoval jsem si, jak budu plně soustředěný jen na Hospodina, jak budu vnitřně (pocitově a myšlenkově) ponořený jenom do Božích tajemství a jak budu plně soustředěný na to, co přijímám. Mé představy se samozřejmě časem měnily, ale víte co? Bylo to stejně úplně jinak…
V tom týdnu před svěcením (a dříve) jsme se spolubratry, a hlavně s Vlastou OMI, řešili průběh celé liturgie a oslavy po ní. Promýšleli jsme nejdřív hrubé rysy a pak detaily – někdy dlouho do noci. Věděli jsme, že biskup Tomáš jako světitel je opravdu požehnáním, protože nám bylo jasné, že nebude mluvit o „posvěcených kněžských rukou“, ale zaměří se na podstatné. Chystali jsme kostel tak, aby si sedlo co nejvíce lidí, aby všichni alespoň něco viděli a slyšeli. Díky manželům V. se nám povedlo vyřešit ozvučení. O výzdobu se postarali dva naši přátelé. Na svěcení nebyl třicetičlenný pěvecký sbor, který by pětihlasně doprovodil celou liturgii, ne. Bylo to mnohem krásnější! Byla to skupinka přátel, kteří pro mě udělali gesto lásky. A co se týče ministrantů, ty naše bych nevyměnil, ani kdyby se mi nabízeli nějací vatikánští profesionálové. Fakt! To nemluvím o občerstvení a programu po svěcení… Kolik lidí se zapojilo, kolik jich pomáhalo, napeklo, uvařilo…
Jo, bylo to úplně jinak… Bohu díky!!! Místo toho, abych řešil nějaké své vnitřní zbožné stavy nebo nějaké kosmetické prvky (co mám zrovna na sobě, nebo v jakém úhlu má viset štola a jak mám mít sepnuté ruce), ano, místo toho abych byl zaměřený výlučně jen na sebe, jsem myslel hlavně na „ty druhé“ – na přátele, na církev, která je Kristovým tělem. Dialog s Pánem nechyběl, jen probíhal trochu jinak – méně ticha, ponoření do reality, jistota jeho vedení a jeho pohledu lásky na mě. Když se řekne „svěcení“, představím si teď už jen mnoho přátel z různých zemí a kultur. Představím si konkrétní tváře, konkrétní ruce, konkrétní hlasy… konkrétní lidi, kteří právě dělají konkrétní gesto lásky a přátelství, třeba jen tím, že přišli. Přípravy na svěcení a primici i pak ty samotné dny mě utvrdily ve víře v církev, která sice není místem bezkonfliktním a bezproblémovým, ale je místem, ve kterém můžeme žít nadstandardní přátelské vztahy. Myslím, že takovou církev má cenu budovat, a v nové službě se o to budu snažit.
Oťák, omi